Richard Rohr se zamýšlí nad duchovními základy nenásilí, které ztělesňoval a učil Martin Luther King Jr.

Část geniality Martina Luthera Kinga mladšího (1929-1968), inspirovaného Ježíšovým a Gándhího učením, spočívala v tom, že dokázal lidem ukázat, že násilí je nejen nemorální, ale také nepraktické a nakonec marné. V dlouhodobém horizontu násilí nedosahuje svých vlastních deklarovaných cílů, protože pouze prohlubuje zahořklost na obou stranách. Zanechává obě strany v nekonečném a nemožném koloběhu, který nelze sám o sobě zastavit. Místo toho musí být zvenčí vložena nějaká neutralizující síla, která cyklus násilí zastaví a nasměruje nás novým směrem.

King by trval na tom, že pravá nenásilná praxe je založena na duchovním vidění. . . . Považoval za axiom, že postoje nenásilí jsou nakonec nemožné bez infuze agapé lásky od Boha a našeho spoléhání na tuto infuzi. Agapé lásku definoval jako ochotu sloužit bez touhy po protislužbě, ochotu trpět bez touhy po odplatě a ochotu smířit se bez touhy po nadvládě. To je zjevně Boží láska, které malé já samo o sobě nemůže dosáhnout.

Abychom byli skutečně nenásilní, musíme žít v Jiném a skrze Něj. [1]

Při protestu proti segregaci u stánku s obědy v Arlingtonu ve Virginii v roce 1960 objevil kvakerský mírový aktivista David Hartsough Boží moc v síle nenásilí: 

"Milujte své nepřátele... konejte dobro těm, kdo vás nenávidí."

"Milujte své nepřátele... konejte dobro těm, kdo vás nenávidí.

Meditoval jsem nad těmito slovy, když jsem za sebou uslyšel hlas: "Do dvou vteřin vypadni z tohohle obchodu, nebo ti to probodnu."

Přemýšlel jsem o tom, jak se mi to stalo. Podíval jsem se za sebe na muže s tím nejstrašnějším výrazem nenávisti, jaký jsem kdy viděl. Oči mu planuly, čelist se mu třásla a v třesoucí se ruce držel vystřelovací nůž - asi půl centimetru od mého srdce. . . .

Odvrátil jsem se a ze všech sil se snažil usmívat. Podíval jsem se mu do očí a řekl mu: "Příteli, dělej, co považuješ za správné, a já se tě budu stále snažit milovat." Spadla mu čelist i ruka. Jako zázrakem se otočil a odešel z obchodu.

To byl nejsilnější zážitek mého dvacetiletého života. Potvrdil mou víru v sílu lásky, sílu dobra, sílu Boha, který skrze nás působí, aby překonal nenávist a násilí. Měl jsem hluboký pocit, že nenásilí skutečně funguje. V tu chvíli se nenásilí stalo mnohem víc než jen filozofickou myšlenkou nebo taktikou, která kdysi v Gándhího Indii dokázala něco změnit. Stalo se způsobem, jakým jsem se chtěl vztahovat k ostatním lidem, způsobem života, způsobem práce na změně.

Moje reakce se v žalobci něčeho dotkla. Viděl ve mně nepřítele. Ale věřím, že díky mé reakci jsem se pro něj stal člověkem. Lidskost v každém z nás se dotkla. [2]

Richard Rohr reflects on the spiritual foundations of nonviolence embodied and taught by Martin Luther King Jr.

Part of the genius of Martin Luther King Jr. (1929–1968), inspired by the teachings of Jesus and Gandhi, was that he was able to show people that violence was not only immoral but also impractical and, finally, futile. In the long run, violence does not achieve its own stated purposes, because it only deepens the bitterness on both sides. It leaves both sides in an endless and impossible cycle that cannot be stopped by itself. Instead, some neutralizing force must be inserted from outside to stop the cycle of violence and point us in a new direction.

King would insist that true nonviolent practice is founded on spiritual seeing. . . . He took it as axiomatic that the attitudes of nonviolence were finally impossible without an infusion of agape love from God and our reliance upon that infusion. He defined agape love as willingness to serve without the desire for reciprocation, willingness to suffer without the desire for retaliation, and willingness to reconcile without the desire for domination. This is clearly a Divine love that the small self cannot achieve by itself.

We must live in and through Another to be truly nonviolent. [1]

At a 1960 lunch counter sit-in protesting segregation in Arlington, Virginia, Quaker peace activist David Hartsough discovered God’s power in the power of nonviolence: 

“Love your enemies . . . do good to those who hate you.” 

I was meditating on those words when I heard a voice behind me say, “Get out of this store in two seconds, or I’m going to stab this through your heart.” I glanced behind me at a man with the most terrible look of hatred I had ever seen. His eyes blazed, his jaw quivered, and his shaking hand held a switchblade—about half an inch from my heart. . . .

I turned around and tried my best to smile. Looking him in the eye, I said to him, “Friend, do what you believe is right, and I will still try to love you.” Both his jaw and his hand dropped. Miraculously, he turned away and walked out of the store.

That was the most powerful experience of my twenty years of life. It confirmed my belief in the power of love, the power of goodness, the power of God working through us to overcome hatred and violence. I had a profound sense that nonviolence really works. At that moment, nonviolence became much more than a philosophical idea or a tactic that had once made a difference in Gandhi’s India. It became the way I wanted to relate to other human beings, a way of life, a way of working for change.

My response had touched something in my accuser. He had seen me as an enemy. But through my response, I believe I became a human being to him. The humanity in each of us touched. [2]