Celoživotní mírový aktivista a kněz John Dear byl kurátorem připravovaného vydání publikace CAC Oneing o nenásilí, která obsahuje Dearův rozhovor s metodistickým duchovním a aktivistou Jamesem Lawsonem. Poté, co v 50. letech navštívil Gándhího stoupence v Indii, aby studoval nenásilný odpor, začal Lawson školit aktivisty za občanská práva v principech a taktice nenásilí. Jeho studenti pomáhali desegregovat jídelny a stali se z nich jezdci svobody, kteří usilovali o integraci mezistátní dopravy. V odpovědi na otázku, jak definuje nenásilí, Lawson nabízí:

Je těžké definovat nenásilí. Myslím, že to byl Mahátma Gándhí (1869-1948), kdo tento termín použil jako první. [1] Ve své knize Nenásilí v míru a ve válce tvrdil, že tento termín je jeho překladem džainistické teorie ahimsa. Gándhí překládal ahimsa jako "Neubližovat, neškodit". Džinismus byl starobylým indickým náboženstvím, které vzniklo přibližně v době Ježíše Nazaretského. To je jedna z definic, které se držím. Umožňuje mi žít, fungovat, praktikovat.

Gándhí také prohlásil, že nenásilí je láska v akci, soucit a pravda v akci. Samozřejmě vymyslel slovo satyagraha [často překládané jako síla pravdy nebo síla duše], aby dále vysvětlil vytrvalost v pravdě, v duši, v Bohu a v boji.

Takže nenásilí je pro mě vlastnost, která vychází ze všech velkých světových náboženství: představa, že tvůrčí silou vesmíru je láska, že Bůh je láska a že láska je všeobjímající. Gándhí trval na tom - a myslím, že to je Gándhího velký přínos - že tvořivá síla vesmíru je síla, kterou se my lidé musíme naučit uplatňovat, protože tato síla je jediná, která může způsobit, že lidstvo bude plnit Boží vůli.

A nenásilí je síla. Není to, jak mě učili na vysoké škole v roce 1947, pouhé přesvědčování. Přesvědčování je formou moci. Aristoteles napsal, že moc je schopnost dosáhnout cíle. Je to dar stvoření, který dal lidem Bůh. Nenásilí má své hluboké kořeny v dlouhé cestě lidského rodu, kdy lidé jednali z lásky a pravdy navzdory všemu, co kolem nich zuřilo.

Jak říkali také Gándhí a Martin Luther King mladší, nenásilí je věda o tom, jak vytváříme svůj vlastní život k obrazu Božímu, jak vytváříme svět, který praktikuje spravedlnost, pravdu a soucit.

Gene Sharp (1928-2018) byl prvním vědcem, který dal dohromady vědu a metodologii nenásilí. Mám tedy dvojí definici. Za prvé, náboženství světa uvažují o lásce jako o pravdě a moci, jako o způsobu, jakým lidstvo objevuje, jak naplňovat vůli věčnosti. Za druhé, nenásilí jako vědu o uskutečňování osobních a společenských změn a o nastolení světa, v němž je ctěn veškerý život, se stále učíme.

Lifelong peace activist and priest John Dear curated the CAC’s forthcoming edition of Oneing on nonviolence, which features Dear’s interview with Methodist minister and activist James Lawson. After visiting followers of Gandhi in India to study nonviolent resistance in the 1950s, Lawson began training civil rights activists in the principles and tactics of nonviolence. His students helped desegregate lunch counters and became Freedom Riders who pushed to integrate interstate travel. In response to a question about how he defines nonviolence, Lawson offers:

It is hard to define nonviolence. I think it was Mahatma Gandhi (1869–1948) who first used the term. [1] He maintained, in his book Non-violence in Peace and War, that the term is his translation of the Jainist theory of ahimsa. Gandhi translated ahimsa as “Do no harm; do no injury.” Jainism was an ancient religion of India, begun around the time of Jesus of Nazareth. That’s one definition I cling to. It allows me to live, to function, to practice.

Gandhi also stated that nonviolence is love in action, compassion and truth in action. Of course, he coined the word satyagraha [often translated as truth force or soul force] to further explain tenacity in truth, in the soul, in God, and in struggle.

So, for me, nonviolence is that quality that comes out of all the great world religions: the notion that the creative force of the universe is love, that God is love, and that love is all-encompassing. Gandhi insisted—and I think this is Gandhi’s great contribution—that the creative force of the universe is the force that we humans must learn to exercise because that force is the only force that can cause the human race to do God’s will.

And nonviolence is power. It is not, as I was taught in college in 1947, just persuasion. Persuasion is a form of power. Aristotle wrote that power is the capacity to achieve purpose. It is a God-given gift of creation to human beings. Nonviolence has its deep roots in the long journey of the human family as people operated out of love and truth despite all that was raging around them.

As Gandhi and Martin Luther King Jr. also said, nonviolence is the science of how we create our own life in the image of God, how we create a world that practices justice, truth, and compassion.

Gene Sharp (1928–2018) was the first scholar to pull together the science and the methodology of nonviolence. So, I have a two-fold definition. First, the religions of the world reflect on love as truth and power, as the way the human race discovers how to carry out the will of eternity. Second, we’re still learning about nonviolence as the science of bringing about personal and social change and establishing a world where all life is honored.