Profesorka Joan Muellerová, františkánská sestra Radost, se s vámi podělí o to, jak Klára z Assisi (1194-1253) učila svou verzi františkánské modlitby:

Často se nám při pomyšlení na mystiku vybaví představy složitých modlitebních technik a seminářů s meditačními guruy. Domníváme se, že modlitba je určena pro profesionály. . . . Milujeme Boha, věříme v něj, ale prostě nemáme pocit, že bychom s Bohem dokázali mluvit jako "profesionální modlitebníci"

Ale františkánství je spiritualita lidu. Největší řád františkánů tvoří laici a František i Klára si zvolili kvazi-laický životní styl místo mnišství své doby. František ani Klára se neúčastnili modlitebních seminářů ani neměli rozsáhlé mnišské vzdělání, a přesto oba prožívali hluboké sjednocení s Bohem. V čem spočívalo jejich tajemství?

Ačkoli máme k dispozici modlitby, které napsal svatý František, je to právě svatá Klára, která ve svém čtvrtém dopise svaté Anežce Pražské vysvětluje, co znamená františkánská modlitba. V tomto dopise, napsaném na smrtelné posteli, Klára učí Anežku, aby si vytvořila návyk každodenní modlitby. Toto každodenní praktikování modlitby však není obtížným úkolem, jak Klára vysvětluje. . . .

Klára navrhuje, abychom . "přemýšleli uprostřed Ježíšova života, o jeho pokoře, požehnané chudobě, nesčetných útrapách a trestech, které snášel pro naše vykoupení". [1] Klára nás zde jednoduše žádá, abychom se zamysleli nad veřejným životem Krista.

Středověk měl pro tento typ meditace skvělý způsob. Když se v katedrále nebo v místním kostele dělala freska, přijel do města malíř a rozhodovalo se o námětech pro obrazy, které byly objednány na stěny a stropy kostela. Ale koho by malíř použil za své umělecké modely? Nejčastěji se potuloval po místních ulicích, komunikoval s vesničany a rozhodoval se, čí tváře by mohl ztvárnit. Jednoho dne jste mohli jít do kostela a ocitnout se na fresce, kde posloucháte Ježíšovo kázání. Možná by vaše tvář představovala jednoho z učedníků nebo jednu z žen, které se o Ježíše staraly. Možná by jedno z vašich dětí naslouchalo Ježíšovu učení. V každém případě byste se ocitli přímo v příběhu evangelia; vaše tvář by byla skutečně ústředním prvkem příběhu.

O to nás Klára žádá. Vezměte si evangelium pro daný den, evangelium ze mše svaté nebo liturgie hodin nebo úryvek evangelia z denní pobožnosti a představte si sami sebe uprostřed tohoto příběhu. Koho byste nejlépe ztvárnili? Co slyšíte, vidíte, cítíte, ochutnáváte? Klára nás žádá, abychom několik minut skutečně vstoupili do evangelijního příběhu Ježíšova veřejného života a představili si, jaké by to bylo být u toho. . . .

Tato vytrvalost a odhodlání hluboce se zapojit do obyčejné, křesťanské modlitby je to, co identifikuje řeholníka, klariskou řeholnici, františkánského laického mystika nebo člověka inspirovaného Františkem.

Professor Joan Mueller, a Franciscan Sister of Joy, shares how Clare of Assisi taught her version of Franciscan prayer (1194–1253):

Often, when we think of mysticism, we conjure up images of difficult prayer techniques and workshops with meditation gurus. Prayer, we believe, is for professionals. . . . We love God, believe in God, but just don’t feel that we can talk with God like the “professional pray-ers.”

But, Franciscanism is a spirituality of the people. The largest order of Franciscans is made up of lay people, and both Francis and Clare chose a quasi-lay lifestyle over the monasticism of their time. Neither Francis nor Clare participated in prayer workshops, nor did they have extensive monastic training, and yet both experienced profound union with God. What was their secret?

Although we have prayers that were written by St. Francis, it is St. Clare, in her fourth letter to St. Agnes of Prague, who explains what is meant by Franciscan prayer. In this letter, written on her deathbed, Clare teaches Agnes to make a habit of daily prayer. This daily practice of prayer, however, is not a difficult task as Clare explains it. . . .

Clare suggests that we . . . “consider the midst of Jesus’ life, his humility, his blessed poverty, the countless hardships, and the punishments that he endured for our redemption.” [1] Here Clare is asking us simply to reflect on the public life of Christ.

Medievals had a great way of doing this type of meditation. When a cathedral or local church was being frescoed, a painter would come to town and the subjects for the paintings that were being commissioned for the church’s walls and ceilings would be decided. But whom would the painter use for his artistic models? Most often, he wandered the local streets, interacted with the villagers, and decided whose faces he might portray. One day you might go to church and find yourself in a fresco listening to Jesus preach. Maybe your face would represent one of the disciples, or one of the women who cared for Jesus. Perhaps one of your children would be listening to Jesus teach. In any case, you would be placed right in the story of the gospel; your face would actually be central to the story.

This is what Clare is asking us to do. Take the gospel for the day, a gospel from mass or the liturgy of the hours, or a gospel passage from a daily devotional and imagine yourself in the midst of the story. Who would you be most comfortable portraying? What are you hearing, seeing, smelling, tasting? Clare asks us to spend a few minutes really entering into the gospel story of Jesus’ public life and imagining what it would be like to be there. . . .

This perseverance and commitment to engaging deeply in ordinary, Christian prayer is what identifies the friar, Poor Clare nun, the Franciscan lay mystic, or the person inspired by Francis.