Druhý základní princip CAC:Potřebujeme kontemplativní mysl, abychom mohli konat soucitné činy. Richard se dělí o to, jak kontemplace změnila jeho pohled na realitu prostřednictvím "druhého pohledu":

První pohled je zřídkakdy soucitný. Je příliš zaměstnán vážením a pociťováním sebe sama: "Jak mě to ovlivní?" nebo "Jakou reakci si teď žádá můj obraz sebe sama?" nebo "Jak mohu nad touto situací získat kontrolu?". Přiznejme si, že tak začínáme všichni. Teprve když nás Bůh naučí žít "bez obrany", můžeme se bezprostředně postavit s druhými a pro druhé, a to pro daný okamžik.

Mně trvalo velkou část života, než jsem začal mít druhý pohled. Od přírody mám kritickou mysl a náročné srdce a jsem strašně netrpělivá. To jsou mé dary i prokletí, přesto se zdá, že jedno bez druhého nemohu mít. Obojí je dobrým učitelem. Život v samotě a tichu mi umožňuje obojí a vždy mě přivádí k druhému pohledu. Pohled soucitu, který se dívá na život z místa Božské intimity, je skutečně to jediné, co mám, a to jediné, co mohu dát, i když to ne vždy dělám.

Svoji malou poustevnu jsem pojmenoval "Východní Eden" kvůli jeho významu v Kainově životě poté, co zabil svého bratra Ábela. Bůh poslal Kaina na toto místo poté, co selhal a zhřešil. Přesto mu Bůh paradoxně dal láskyplné a ochranné znamení: "JHVH tedy dal Kainovi znamení, aby mu nikdo neublížil. Poslal ho putovat do země Nód, na východ od Edenu" (Genesis 4,15-16). Vždy jsem cítil Boží znamení a ochranu.

Koncem padesátky jsem měl spoustu příležitostí vidět svá vlastní selhání, stín a hřích. První pohled na sebe sama byl kritický, negativní a náročný, vůbec nepomáhal mně ani druhým. Jsem přesvědčen, že taková vina a stud nikdy nepocházejí od Boha. Jsou to jen protesty falešného já, když je šokováno svou vlastní chudobou. Bůh vede soucitem, nikdy ne odsouzením. Bůh nám nabízí milost spíše plakat nad svými hříchy než je dokonale překonávat, spíše pokorně uznat svou malost než se stát velkými. Tento druh pláče a bloudění nás udržuje v bdělém stavu a zároveň nás udržuje v bdělém stavu.

Mým pozdějším životním povoláním je "putovat v zemi Nod" a užívat si tolikrát osvědčené Boží lásky a ochrany. Ohlížím se za svým životem a životem každého z nás, za tím Jediným-Životem, šťastně a vděčně poznamenaným Kainovým znamením. Kontemplace a soucit se konečně spojují. Toto je můj druhý pohled. Vyplatí se na něj čekat, protože jen druhý pohled vidí plně a pravdivě. Vidí sebe sama, druhého, a dokonce i Boha soucitnýma očima Boha samotného. Z tohoto místa musí vycházet opravdové jednání. Jinak je většina našeho jednání pouhou reakcí a nemůže přinést "ovoce, které přetrvá" (Jan 15,16).

The Second Core Principle of the CAC: We need a contemplative mind in order to do compassionate action. Richard shares how contemplation has transformed his view of reality through a “second gaze”:

The first gaze is seldom compassionate. It’s too busy weighing and feeling itself: “How will this affect me?” or “What reaction does my self-image demand now?” or “How can I regain control of this situation?” Let’s admit that we all start there. Only after God has taught us how to live “undefended” can we immediately stand with and for others, and for the moment.

It has taken me much of my life to begin to have the second gaze. By nature I have a critical mind and a demanding heart, and I am so impatient. These are both my gifts and my curses, yet it seems I cannot have one without the other. They are both good teachers. A life of solitude and silence allows them both, and invariably leads me to the second gaze. The gaze of compassion, looking out at life from the place of Divine Intimacy, is really all I have, and all I have to give, although I don’t always do it.

I named my little hermitage “East of Eden” because of its significance in the life of Cain, after he killed his brother Abel. God sent Cain to this place after he had failed and sinned. Yet ironically God gave him a loving and protective mark: “So YHWH put a mark on Cain so that no one would do him harm. He sent him to wander in the land of Nod, East of Eden” (Genesis 4:15–16). I have always felt God’s mark and protection.

By my late 50s I had plenty of opportunities to see my own failures, shadow, and sin. The first gaze at myself was critical, negative, and demanding, not at all helpful to me or to others. I am convinced that such guilt and shame are never from God. They are merely protestations of the false self when shocked by its own poverty. God leads by compassion, never by condemnation. God offers us the grace to weep over our sins more than to perfectly overcome them, to humbly recognize our littleness rather than to become big. This kind of weeping and wandering keeps us both askew and awake at the same time.

My later life call is to “wander in the land of Nod,” enjoying God’s so-often-proven love and protection. I look back at my life, and everybody’s life, the One-and-Only-Life, marked happily and gratefully with the sign of Cain. Contemplation and compassion are finally coming together. This is my second gaze. It is well worth waiting for, because only the second gaze sees fully and truthfully. It sees itself, the other, and even God with God’s own compassionate eyes. True action must spring from this place. Otherwise, most of our action is merely reaction, and cannot bear “fruit that will last” (John 15:16).