Bůh pro Bonaventuru není uraženým monarchou na trůnu, který metá blesky, ale "plnost pramene", která proudí, přetéká a naplňuje všechny věci výhradně pozitivním směrem. Bůh je jednosměrné vodní kolo lásky, které nemá žádný zpětný chod. Skutečnost je vždy v procesu, je účastná; je to láska sama. -Richard Rohr, Dychtivost milovat

Františkánský mystický teolog Bonaventura (1221-1274) používal k popisu Boha dynamické metafory zaměřené na stvoření. Teoložka a františkánská sestra Dawn Nothwehrová shrnuje:

Bůh jako Trojice je jako tryskající pramen - tedy zdroj, z něhož vytéká řeka veškeré skutečnosti a do něhož se nakonec vrací. Bůh je opět jako voda přetékající fontány, která štědře zalévá láskou celé stvoření. Nebo je Bůh jako rozlehlé hluboké oceány, které jsou jako nesmírná hloubka Boží věrné lásky. Jako píseň - kde musí zaznít všechny tóny v pečlivě propracovaném pořadí, aby píseň byla znát - tak i různé dynamické kosmické prvky tvoří ve své široké rozmanitosti vzájemně propojený kosmos. Boží sebezjevení je jako kniha: nejprve je "napsáno" v Božím vědomí... a pak se stává knihou "napsanou vně" jako celé stvoření - všechny stvořené věci jsou výrazem božského Umělce. . . .

Pak je tu Bonaventurova metafora okna. Každý prvek stvoření zjevuje něco ze Stvořitele podobně jako řada barevných skel ve vitráži, která při průchodu slunečního světla probleskuje dynamickými odstíny. [1]

Ilia Delio, vycházeje z Bonaventurových metafor o Bohu, píše, že kontemplace přirozeně vede k soucitné péči o zemi:

Ačkoli je tato františkánská cesta kontemplace v dnešním světě zoufale potřebná, protože čelíme obrovskému utrpení a rozsáhlým ekologickým krizím, v naší západní kultuře stále žijeme s důrazem na racionalitu, řád a rozum. Protože naše "já" je odděleno od světa kolem nás, máme problém být vtělenými lidmi a vidět náš svět prodchnutý božskou dobrotou. Nedokážeme uvažovat o Boží lásce rozlité do stvoření. . . .

Františkánská cesta k Bohu nás vyzývá, abychom hleděli na ukřižovaného Krista a viděli v něm pokornou Boží lásku, abychom se stejně jako František naučili vidět a milovat přítomnost překypující Boží dobroty skryté, a přesto zjevené v úžasné rozmanitosti stvoření. Ten, kdo kontempluje Boha, ví, že svět je nabitý Boží velikostí. Kontemplace vede k solidaritě s celým stvořením, kdy se všechny bolesti sdílejí v srdci soucitné lásky, všechny slzy se shromažďují v lůně milosrdenství a všechna bolest se léčí balzámem odpuštění. Kontemplující vidí nitky přetékající Boží lásky, která spojuje celé stvoření do sítě nekonečné lásky. Jsme povoláni vidět do hloubky, abychom mohli velmi milovat. A v této velké lásce se radovat z překypující Boží dobroty. [2]

God, for Bonaventure, is not an offended monarch on a throne throwing down thunderbolts, but a “fountain fullness” that flows, overflows, and fills all things in one exclusively positive direction. God is a one-directional waterwheel of love, with no backsplash. Reality is always in process, participatory; it is love itself. —Richard Rohr, Eager to Love

Franciscan mystical theologian Bonaventure (1221–1274) used dynamic, creation-centered metaphors to describe God. Theologian and Franciscan sister Dawn Nothwehr summarizes:

God, as Trinity, is like a gushing fountain—that is, the source from which the river of all reality flows and to which it ultimately returns. Again, God is like the water of an overflowing fountain, generously showering all of creation with love. Or, God is like the expansive deep oceans that are like the vast depth of God’s faithful love. Like a song—where all of the notes in a carefully crafted order must be heard for the song to be known—so too, in its wide diversity, the various dynamic cosmic elements make up the interrelated cosmos. God’s self-revelation is like a book: it is first “written” within the consciousness of God . . . and then becomes the book “written without” as the whole creation—all created things are the expression of the divine Artist. . . .

Then there is Bonaventure’s window metaphor. Each element of creation reveals something of the Creator like the array of colored glass in a stained-glass pane, which flashes with dynamic hues as sunlight passes through it. [1]

Drawing insight from Bonaventure’s metaphors for God, Ilia Delio writes that contemplation naturally leads to compassionate care for the earth:

While this Franciscan path of contemplation is desperately needed in our world today as we face massive suffering and vast ecological crises, we still live, in our western culture, with an emphasis on rationality, order and mind. Because our “I” is separated from the world around us, we struggle to be incarnational people and to see our world imbued with divine goodness. We fail to contemplate God’s love poured out into creation. . . .

The Franciscan path to God calls us to gaze on the crucified Christ and to see there the humble love of God so that we may, like Francis, learn to see and love the presence of God’s overflowing goodness hidden, and yet revealed, in the marvelous diversity of creation. The one who contemplates God knows the world to be charged with the grandeur of God. Contemplation leads to a solidarity with all creation whereby all sorrows are shared in a heart of compassionate love, all tears are gathered in a womb of mercy, all pain is healed by the balm of forgiveness. The contemplative sees the threads of God’s overflowing love that binds together the whole of creation in a web of infinite love. We are called to see deeply that we may love greatly. And in that great love, rejoice in the overflowing goodness of God. [2]