Před několika lety byl otec Richard pozván karmelitánským knězem Bobem Colaresim na pouť do komunity Terezie ve Francii. Richard se svěřuje:

Naše malá pětičlenná skupina navštívila lazaret, kde Terezie zemřela. Stál jsem nejblíže oknu. Viděl jsem černou díru v křoví, kterou Terezie přirovnávala ke své vlastní duši, když trpěla, umírala na tuberkulózu a snažila se věřit, že ji Ježíš stále miluje. Sestra, která nás provázela prohlídkou, nám vyprávěla příběh o Tereziině smrti, když se náhle odmlčela a řekla: "Máme návštěvu!" Z toho, jak to řekla, nám všem naskočila husí kůže!

Sledovali jsme sestřin pohled a u okna jsme spatřili krásného oranžovožlutého motýla. Bylo teprve 3. dubna, na motýly v severní Francii příliš brzy. Řekla: "Pusťte ho ven, pusťte ho ven!" A tak jsme ho vypustili. Protože jsem byl nejblíže oknu, snažil jsem se otevřít západku, ale nechápal jsem, jak funguje, a jen jsem s ní stále zápasil. Najednou jsem měl pocit, že levituji. Musel jsem se podívat dolů na nohy, abych se ujistil, že jsem stále na zemi. Určitě jsem tam stála, ale cítila jsem tak extatické pocity přítomnosti, radosti, lásky a síly. Zdálo se, že mi z hlavy vyprchala všechna krev.

Sestra mě mohla vidět jen zezadu. Zeptala se: "Co se děje? Otevři okno. Motýl chce ven! Motýl chce ven!" Nakonec jsem okno otevřela a motýl odletěl. Otočil jsem se a ostatní říkali, že mám bílou tvář. "Co se právě stalo?" Zeptal jsem se, i když jsem věděl, že mě právě někdo navštívil. Nevím, jak jinak to říct:

Teréza tam byla.

Před smrtí Terezie slíbila, že své nebe stráví konáním dobra na zemi. [1] Ať už věříme na zázraky svatých, nebo ne, zdá se, že každý, kdo má Terezii rád, má nějaký zázračný příběh. Ona se zapojuje do našich životů. Myslím, že je přítomna v milionech životů. Skrze tuto ženu, která říkala, že chce zdokonalit "vědu lásky", se děje něco krásného. [2]

Můj vlastní zážitek v jejím klášteře mi připadal jako potvrzení toho, čemu skutečně věřím a co bylo velkou částí mého poselství. Malá cesta je spiritualitou nedokonalosti; k Bohu nepřicházíme tím, že to děláme správně, ale tím, že to děláme špatně. Nejde o to dělat velké věci. Kdykoli jednáme ve vědomé lásce, je to malá cesta. A myslím, že cokoli děláme ve vědomém spojení a lásce, je modlitba. Tolik našich katolických světců je příkladem hrdinského mučednictví; jejich poselství zní: "Když budu dokonalý, Bůh mě bude milovat." To je poselství, které nám dávají. Protože jsem byl tak naprogramován, abych takto uvažoval, opravdu jsem se potřeboval od této snahy o dokonalost osvobodit. Díky Bohu, že to pro mě udělali jak Terezie, tak František z Assisi!  

A few years ago, Father Richard was invited by Carmelite priest Bob Colaresi on a pilgrimage to Thérèse’s community in France. Richard shares:

Our small group of five visited the infirmary where Thérèse died. I stood nearest the window. I could see the black hole in the bushes that Thérèse likened to her own soul when she was in pain, dying of tuberculosis, and trying to believe that Jesus still loved her. The sister guiding our tour was telling us the story of Thérèse’s death when she suddenly paused and said, “We have a visitor!” The way she said it, we all got goose bumps!

We followed the sister’s gaze and saw by the window a beautiful orange and yellow butterfly. It was only April 3, way too early for butterflies in northern France. She said, “Let it out, let it out!” Since I was closest to the window, I tried to open the latch, but I didn’t understand how it worked and just kept struggling with it. All of a sudden, I felt as though I were levitating. I had to look down at my feet to make sure I was still on the ground. I was definitely standing there, but I felt such ecstatic feelings of presence, joy, love, and power. All the blood seemed to flow out of my head.

The sister could only see me from behind. She asked, “What’s wrong? Open the window. The butterfly wants out! The butterfly wants out!” I finally got the window open, and the butterfly flew away. I turned around and the others said my face was white. “What just happened?” I asked, even though I knew I had just been visited. I don’t know how else to say it: Thérèse was there.

Before she died, Thérèse promised to spend her heaven doing good on earth. [1] Whether we believe in miracles of the saints or not, it seems like everybody who loves Thérèse has some miraculous story. She gets involved in our lives. I think she is present in millions of lives. There is something beautiful happening through this woman who said she wanted to perfect “the science of love.” [2]

My own experience in her convent felt like an affirmation of what I truly believe and what has been a lot of my message. The little way is the spirituality of imperfection; we come to God not by doing it right, but by doing it wrong. It’s not a matter of doing great things. Whenever we act in conscious love, this is the little way. And I think whatever we do in conscious union and love is prayer. So many of our Catholic saints are examples of heroic martyrdom; the message they give is, “If I am perfect, then God will love me.” Because I was so programmed to think that way, I really needed to be released from that pursuit of perfection. Thank God both Thérèse and Francis of Assisi did that for me!