Richard se podělil o to, jak učení Terezie z Lisieux podpořilo jeho vlastní duchovní cestu: 

Francouzský katolicismus v Tereziině době zdůrazňoval ideál lidské dokonalosti, ale Terezie pokorně důvěřovala své vlastní zkušenosti a místo toho učila spiritualitě nedokonalosti. Terezie je jednou z mých oblíbených světic, možná proto, že jsem enneagramový typ jedna. Pastí pro Jedničku je perfekcionismus, který si sami vytváříme a který nás činí nespokojenými a zklamanými téměř ze všeho, počínaje sebou samými. 

Thérèse mi pomohla přijmout nedokonalost - svou vlastní i ostatních. Když se její sestra Céline rozčilovala nad vlastními chybami, Terezie ji poučila: "Chceš-li v klidu snášet zkoušku, že se sama sobě nelíbíš, dáš [Panně Marii] sladký domov." Terezie jí odpověděla: "Ne, ne. [1] Pokud budeme alespoň hodinu dávat pozor, budeme pozorovat, jak těžké je být "nepříjemný" sám sobě! Často je to citový zádrhel, který nás posílá do strašně špatných nálad, aniž bychom si uvědomovali jejich původ. Abychom tento problém vyřešili, učí nás Terezie, abychom se oprostili od samotné potřeby "myslet na sebe dobře", abychom s tím začali! To mluví naše ego, ne Bůh.

Jednota není problém, problémem je důvěra a odevzdání se. Jak pochopila Terezie: "Ježíš od nás nevyžaduje velké činy, ale prostě oddanost a vděčnost." [2] Vyřešme to jednou provždy: Nejsi hoden! Nikdo z nás není. Ani se nevydávejte cestou důstojnosti. Je to hra na popírání a předstírání. Všichni jsme spaseni milostí. Všichni jsme milováni navzdory sobě samým. Proto mohu také říci: "Všichni jste hodni! Ale vaše důstojnost nemá nic společného s vámi a všechno souvisí s Boží dobrotou.

Brené Brownová, současná učitelka, která vyzdvihuje dary nedokonalosti, píše:

Právě v procesu přijímání své nedokonalosti nacházíme své nejpravdivější dary: odvahu, soucit a spojení. . . .

Když se dokážeme odpoutat od toho, co si myslí ostatní, a stát se vlastníky svého příběhu, získáme přístup ke své hodnotě - k pocitu, že jsme dostateční takoví, jací jsme, a že jsme hodni lásky a sounáležitosti. Když se celý život snažíme distancovat od těch částí svého života, které neodpovídají tomu, kým si myslíme, že bychom měli být, stojíme mimo svůj příběh a usilujeme o svou hodnotu tím, že se neustále předvádíme, zdokonalujeme, líbíme a dokazujeme. . . .

Existuje verš z písně Leonarda Cohena "Anthem", který mi slouží jako připomínka, když ... . Snažím se všechno kontrolovat a udělat to dokonalé. Ten verš zní: "Ve všem je trhlina. Tak se dovnitř dostává světlo." [3] . . . Tento verš mi pomáhá uvědomit si krásu prasklin (a nepořádku v domě a nedokonalého rukopisu a příliš těsných džínů). Připomíná mi, že naše nedokonalosti nejsou nedostatky; jsou připomínkou toho, že jsme v tom všichni společně. Nedokonale, ale společně. [4]

Richard shares how the teachings of Thérèse of Lisieux have supported his own spiritual journey: 

French Catholicism in Thérèse’s time emphasized an ideal of human perfection, but Thérèse humbly trusted her own experience and taught the spirituality of imperfection instead. Thérèse is one of my favorite saints, perhaps because I’m an Enneagram Type One. The trap for the One is self-created perfectionism, which makes us dissatisfied and disappointed by nearly everything, starting with ourselves. 

Thérèse has helped me to embrace imperfection—my own and others. When her sister Céline was upset with her own faults, Thérèse instructed, “If you want to bear in peace the trial of not pleasing yourself, you will give [the Virgin Mary] a sweet home.” [1] If we pay attention even for an hour, we observe how hard it is to be “displeasing” to ourselves! Often, this is the emotional snag that sends us into terribly bad moods without even realizing the origins of these moods. To resolve this problem, Thérèse teaches us to let go of the very need to “think well of yourself” to begin with! That’s our ego talking, not God.

Worthiness is not the issue; the issue is trust and surrender. As Thérèse understood, “Jesus does not demand great actions from us but simply surrender and gratitude.” [2] Let’s resolve this once and for all: You’re not worthy! None of us are. Don’t even go down that worthiness road. It’s a game of denial and pretend. We’re all saved by grace. We’re all being loved in spite of ourselves. That’s why I can also say, “You’re all worthy! But your worthiness has nothing to do with you, and everything to do with the goodness of God.

Brené Brown, a contemporary teacher who extols the gifts of imperfection, writes:

It is in the process of embracing our imperfections that we find our truest gifts: courage, compassion, and connection. . . .

When we can let go of what other people think and own our story, we gain access to our worthiness—the feeling that we are enough just as we are and that we are worthy of love and belonging. When we spend a lifetime trying to distance ourselves from the parts of our lives that don’t fit with who we think we’re supposed to be, we stand outside of our story and hustle for our worthiness by constantly performing, perfecting, pleasing, and proving. . . .

There is a line from Leonard Cohen’s song “Anthem” that serves as a reminder to me when . . . I’m trying to control everything and make it perfect. The line is, “There is a crack in everything. That’s how the light gets in.” [3] . . . This line helps me remember the beauty of the cracks (and the messy house and the imperfect manuscript and the too-tight jeans). It reminds me that our imperfections are not inadequacies; they are reminders that we’re all in this together. Imperfectly, but together. [4]