Memoáristka Heather Kingová se rok modlila s vhledy Terezie z Lisieux a popisuje, jak Terezie praktikovala svou "malou cestu" skrze vztahy:

Některé z nejznámějších anekdot o Terezii se týkají jejího svatého, i když zdánlivě malého úsilí ve vztahu ke spolusestrám:

Překonala svůj instinktivní odpor ke konkrétní jeptišce a ... . [projevila] takovou dobročinnost, že si sestra skutečně myslela, že k ní Terezie cítí zvláštní náklonnost.

Potlačila téměř nutkavou touhu otočit se a pohlédnout na jeptišku, která za ní v chóru vydávala cvakavý zvuk (zřejmě tím, že si klepala růžencem o zuby), a uvědomila si, že dobročinnějším činem by bylo předstírat, že ten zvuk je hudbou pro Kristovy uši, a mlčky snášet nepříjemnost.

Každý večer při večeři si Terezie vzala za úkol vyprovodit obzvlášť otravnou starší jeptišku z kaple na její místo u stolu v refektáři, a dokonce udělala něco navíc a láskyplně ji ukrojila chleba.

Svaté nežijí v nějakém jiném světě. . . . Žijí ve stejném světě jako my a ukazují nám, že spiritualita je silně přízemní. Učíme se milovat skrze frustraci, zklamání a selhání. Učíme se skrze zdánlivě banální události našeho každodenního života.

"Když se cítím nicotná... Tehdy je chvíle pro hledání příležitostí, nicotností, které potěší Ježíše. . . . Například úsměv, přátelské slovo, když bych nejraději nic neřekla nebo nasadila mrzutý výraz," [1] napsala Terezie a dodala: "Netoužím jet do Lurd, abych prožívala extáze. Dávám přednost (monotónnosti oběti)!" [2]

Kingová aplikuje ducha Tereziiných malých, láskyplných skutků na svůj vlastní život:

Začala jsem si všímat téměř nadlidské síly, která je zapotřebí k tomu, abych se zdržela například opakování šťavnatého drbu, nepřevrátila oči v sloup nebo si nedovolila hrubý hlas, když jsem rozrušená. Začala jsem také vnímat, že právě proto, že jsou tak obtížné, takové činy možná přinášejí mnohem více dobra, než si kdy dokážeme představit. Trpělivé stání ve frontě pomáhalo ostatním lidem ve frontě, aby byli také trpěliví. Požehnání druhému člověku v zácpě, i když to nikdo neslyšel ani neviděl, nějakým způsobem povzbudilo někoho dalšího, aby požehnal dalšímu člověku. Když mě obtěžoval hluk ze sousedství, někdy jsem začala s jedním rohem svého bytového komplexu, představila si člověka nebo lidi, kteří tam žijí, a postupovala jsem kolem dokola a modlila se za obyvatele každého z nich. (Jindy jsem si rvala vlasy a nadávala.) . . .

Můžeme se za cenu velkých osobních obětí snažit být dokonale spravedlivý, dokonalý přítel, dokonale vnímavý, dokonale dostupný, dokonale odpouštějící. V jádru našeho úsilí však musí ležet vědomí, že sami o sobě nemůžeme nic udělat, uzdravit ani napravit. Nejde o to, abychom byli dokonalí, ale abychom "dokonale" přenechali Kristu, aby v nás konal, uzdravoval a napravoval, co chce on.

Memoirist Heather King spent a year praying with Thérèse of Lisieux’s insights, and describes how Thérèse practiced her “little way” through relationships:

Some of the best-known anecdotes about Thérèse concern her saintlike, though seemingly small efforts with respect to her fellow nuns:

1. She overcame her instinctive dislike of a particular nun, and . . . [exhibited] such charity that the sister actually thought Thérèse felt a special fondness for her.
2. She stifled her almost compulsive desire to turn around and glare at the nun behind her in choir who made a clicking noise (apparently by tapping her rosary against her teeth), realizing that the more charitable act would be to pretend that the sound was music to Christ’s ears and endure the annoyance in silence.
3. Every evening at dinnertime Thérèse took it upon herself to usher a particularly vexatious elderly nun from chapel to her place at table in the refectory, even going the extra mile to lovingly cut the crabapple’s bread.

Saints do not live in some other world. . . . They live in the same world we do, and they show us that spirituality is intensely down-to-earth. We learn to love through frustration, disappointment, and failure. We learn through the seemingly trivial incidents of our daily lives.

“When I am feeling nothing . . . then is the moment for seeking opportunities, nothings, which please Jesus. . . . For example, a smile, a friendly word, when I would want to say nothing, or put on a look of annoyance,” [1] Thérèse wrote, and “I have no desire to go to Lourdes to have ecstasies. I prefer (the monotony of sacrifice)!” [2]

King applies the spirit of Thérèse’s small, loving acts to her own life:

I began to see the almost superhuman strength required to refrain from, say, repeating a juicy bit of gossip, or rolling my eyes, or allowing my voice to get harsh when I was upset. I began to sense as well that, just because they’re so difficult, such acts perhaps do far more good than we can ever know. Standing patiently in line helped the other people in line to be patient as well. Blessing the other person in traffic, even though nobody heard or saw, somehow encouraged someone else to bless the next person. When the neighborhood noise bothered me, I sometimes took to starting with one corner of my apartment complex, visualizing the person or people who lived there, and working my way around, praying for the inhabitants of each. (Other times I took to tearing out my hair and cursing.) . . .

We can try, at great personal sacrifice, to be perfectly righteous, a perfect friend, perfectly responsive, perfectly available, perfectly forgiving. But at the heart of our efforts must lie the knowledge that, by ourselves, we can do, heal, or correct nothing. The point is not to be perfect, but to “perfectly” leave Christ to do, heal, and correct in us what he wills.