Richard Rohr vychází z archetypu moudrého vládce, aby popsal, co znamená být "velkým" rodičem, tedy někým, kdo se stal zralým starším:

Závěrečné stadium cesty moudrosti v mytologii symbolizuje vládnoucí obraz krále nebo královny nebo to, co rád nazývám praotcem či pramatkou.

Když se dokážeme zbavit vlastní potřeby, aby vše bylo podle našich představ, a vlastní potřeby uspět, můžeme pak podporovat samostatnou cestu a úspěch druhých. Prarodič se může vzdát ústřední role a stát na vedlejší koleji, a být tak solidární s těmi, kteří potřebují jeho podporu. Děti se mohou v přítomnosti prarodičů cítit bezpečně, protože zatímco jejich rodiče stále spěchají, aby našli svou cestu životem, dědeček a babička se snad stali prostořekými. Mohou v sobě obsahovat problémy, nesrovnalosti, nepříjemnosti a rozpory - po celoživotní praxi a učení se.

Dědečkové a babičky mohou důvěřovat životu, protože z něj viděli více než mladší lidé, a mohou důvěřovat smrti, protože k ní mají blíže. Něco jim po cestě napovědělo, že to, kým jsou nyní, nikdy není konečná fáze, a ani tato není. Musíme být dostatečně blízko své vlastní smrti, abychom ji viděli přicházet a abychom si uvědomili, že smrt a život jsou spojeny ve věčném objetí a jedno není koncem druhého. Smrt je taková, jaká je. Když jsem připraven nechat ji odejít, jsem praotcem. Pro prarodiče už smrt není nepřítelem, ale jak ji nazval svatý František, "vítanou sestrou"

Duše prarodiče je dostatečně velká, aby mohla přijmout smrt ega a potvrdit život Boha v sobě i v druhých, navzdory všem nedokonalostem. Její prostornost přijímá všechny protiklady v životě - mužské a ženské, jednotu a odlišnost, vítězství a porážku, my a oni atd. protože přijala protikladnost samotné smrti. Prarodiče vědí, že jejich víra nemá tolik společného s nezpochybnitelnými závěry jako s děsivými setkáními se životem a živým Bohem. Uvědomili si, že duchovní růst není ani tak učení, jako spíše odnaučování, radikální otevřenost vůči pravdě bez ohledu na to, jaké má následky a kam vede. Pochopili, že se ani tak neuchopují pravdy, jako spíše opouštějí své ego, které obvykle není ničím jiným než překážkou na cestě k pravdě.

Neumím si představit opravdového praotce nebo pramatku, kteří by v nějaké formě nebyli kontemplativní. A kontemplativci jsou jedinci, kteří žijí ve svém nitru a vracejí se do středu, a přesto vědí, že nejsou středem. Jsou pouze jeho součástí, avšak laskavou a vděčnou součástí.

Richard Rohr draws on the archetype of the wise ruler to describe what it means to be a “grand” parent, someone who has become a mature elder:

The final stage of the wisdom journey in mythology is symbolized by the ruling image of the king or queen or what I like to call the grand father or grand mother.

When we can let go of our own need for everything to be as we want it, and our own need to succeed, we can then encourage the independent journey and the success of others. The grand parent is able to relinquish center stage and to stand on the sidelines, and thus be in solidarity with those who need their support. Children can feel secure in the presence of their grandparents because, while their parents are still rushing to find their way through life’s journey, grandpa and grandma have hopefully become spacious. They can contain problems, inconsistencies, inconveniences, and contradictions—after a lifetime of practicing and learning.

Grand parents can trust life because they have seen more of it than younger people have, and they can trust death because they are closer to it. Something has told them along the way that who they are now is never the final stage, and this one isn’t either. We need to be close enough to our own death to see it coming and to recognize that death and life are united in an eternal embrace, and one is not the end of the other. Death is what it is. I am a grand father when I am ready to let go. To the grand mother, death is no longer an enemy, but as Saint Francis called it, a “welcome sister.”

The soul of the grand parent is large enough to embrace the death of the ego and to affirm the life of God in itself and others, despite all imperfections. Its spaciousness accepts all the opposites in life—masculine and feminine, unity and difference, victory and defeat, us and them and so on—because it has accepted the opposition of death itself. Grand parents know that their beliefs have less to do with unarguable conclusions than scary encounters with life and the living God. They have come to realize that spiritual growth is not so much learning as it is unlearning, a radical openness to the truth no matter what the consequences or where it leads. They understand that they do not so much grasp the truth as let go of their egos, which are usually nothing more than obstacles to the truth.

I cannot imagine a true grand father or grand mother who is not a contemplative in some form. And contemplatives are individuals who live in and return to the center within themselves, and yet they know that they are not the Center. They are only a part, but a gracious and grateful part at that.