Člen fakulty CAC James Finley se podělil o své myšlenky o duchovní zralosti jako formě zrání:

Zrajeme ve svatosti a duchovním naplnění, když se učíme sedět na slunci tajemné, udržující Boží přítomnosti, která dodává energii a vede naše úsilí a přivádí nás do oblastí milosti, které přesahují, daleko přesahují vše, čeho můžeme dosáhnout pouze vlastními silami. . . .

Celoživotní proces dozrávání přináší odpovídající dozrávání naší schopnosti chápat základy moudřejším a pokojnějším způsobem. . . . Jak člověk dozrává v nevyslovitelných důvěrnostech v Bohu, dozrává v paradoxní moudrosti. Začínají chápat Boha jako přítomnost, která nás chrání před ničím, i když nás Bůh nevysvětlitelně podporuje ve všech věcech. To je tajemství kříže, které odhaluje, cokoli znamená, že nad námi Bůh bdí; neznamená to, že Bůh zabraňuje tomu, aby se stala tragická věc, krutá věc, nespravedlivá věc. Spíše to znamená, že Bůh je důvěrně skrytý jako jakási hluboká, něžná sladkost, která proudí a nese nás v intimních hlubinách samotné tragické věci - a bude tak činit v každém okamžiku našeho života až do smrti, skrze ni a ještě dál.

Jako ovoce dozrává, naplňuje se tím, že dosahuje svého plného potenciálu, aby nás živilo a přinášelo nám potěšení. Mohli bychom říci, že když ovoce dozrává, naplňuje se tím, že nám dává samo sebe. Podobným způsobem nepodstupujeme transformační proces zrání jen pro sebe, ale spíše proto, aby naše proměněná přítomnost mohla být zdrojem výživy pro druhé.

Pak je tu také ovoce, které tím, že zůstane nesklizené, padá na zem a odumírá. Poučení je zde v Ježíšových slovech: "Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo, ale jestliže odumře, přinese stonásobný, tisícinásobný užitek" (Jan 12,24).

A tak je to i s námi. Jak stárneme, uvědomujeme si, že ve všem, čím jsme prošli, nás Láska využívala pro své vlastní účely. A za to cítíme nesmírnou vděčnost. Víme také, že náš nevyhnutelný odchod, při němž padáme do země a umíráme, není koncem našeho zralého a proměněného života. Je to spíše náš přechod do nekonečného a nesmrtelného naplnění. Svatý Jan od Kříže [1542-1591] mluví o nečekané radosti. [1] Když ovoce velmi dozraje, může sebemenší vítr způsobit jeho pád na zem. Platí to i pro nás, a to nejen v tom smyslu, že se učíme být nezničitelní a naplnění ve všech nečekaných malých požehnáních, která k nám během dne přicházejí. Větrná radost se týká i našeho posledního výdechu, o němž víme a věříme, že nás navždy pošle padat do nesmrtelných hlubin Božích.

CAC faculty member James Finley shares his thoughts on spiritual maturity as a form of ripening:

We ripen in holiness and spiritual fulfillment as we learn to sit in the sun of God’s mysterious, sustaining presence that energizes and guides our efforts, bringing us to realms of grace that are beyond, way beyond, anything we can achieve by our own efforts alone. . . .

The lifelong process of ripening brings about a corresponding ripening of our ability to understand the fundamentals in a wiser, peace-giving manner. . . . As a person ripens in unsayable intimacies in God, they ripen in a paradoxical wisdom. They come to understand God as a presence that protects us from nothing, even as God unexplainably sustains us in all things. This is the Mystery of the Cross that reveals whatever it means that God watches over us; it does not mean that God prevents the tragic thing, the cruel thing, the unfair thing, from happening. Rather, it means that God is intimately hidden as a kind of profound, tender sweetness that flows and carries us along in the intimate depths of the tragic thing itself—and will continue to do so in every moment of our lives up to and through death, and beyond.

As fruit ripens, it fulfills itself in reaching its full potential to nurture us and give us pleasure. We might say that, as fruit ripens, it fulfills itself in giving itself to us. In a similar way, we do not undergo the transformative process of ripening for ourselves alone, but rather that our transformed presence might be a source of nurture to others.

Then too, there is the fruit that, in remaining unharvested, falls onto the ground and dies. The lesson here is in Jesus’ words, “Unless a grain of wheat falls into the ground and dies, it remains alone, but if it dies, it brings forth fruit a hundred fold, a thousand fold” (John 12:24).

And so it is with us. As we grow old we realize that, in all we have been through, Love has been using us for its own purposes. And for this we feel immensely grateful. We know, too, that our inevitable passing away, in which we fall into the ground and die, is not the end of our ripened and transformed life. It is rather our passage into an infinite and deathless fulfillment. Saint John of the Cross [1542–1591] talks about a windfall of delight. [1] When fruit becomes very ripe, the slightest wind can cause it to fall to the ground. This is also true of us, and not just in the sense in which we learn to be undone and fulfilled in all the unexpected little blessings that come to us throughout the day. The windfall of delight pertains as well to our last breath, which we know and trust will send us falling forever into the deathless depths of God.