Během noviciátu, kdy se Richard Rohr stal františkánem, objevil spisy svaté Terezie z Lisieux (1873-1897). Otec Richard popisuje Tereziino učení jako "spiritualitu nedokonalosti":

Často jsem se zmiňoval o své lásce k Terezii z Lisieux, francouzské karmelitánce s minimálním formálním vzděláním, která ve svém krátkém, skrytém životě pouhých čtyřiadvaceti let vystihla podstatu Ježíšova základního učení o lásce. Terezie byla v roce 1997 prohlášena doktorkou církve [1], což znamená, že její učení je považováno za zcela spolehlivé a důvěryhodné. "'Demokratizovala' svatost," jak řekl bratr Joseph Schmidt (1934-2022), "a dala jasně najevo, že svatost je na dosah každému, kdo je ochoten plnit Boží vůli v lásce v každém dalším okamžiku, jak se život odvíjí." [2] 

Terezie přišla do katolické církve devatenáctého století, která často věřila v hněvivého, trestajícího Boha, perfekcionismus a potvrzení osobním dobrým chováním - což je velmi nestabilní a iluzorní cesta. Uprostřed tohoto rigidního prostředí byla Terezie přesvědčena, že její poselství, kterému ji naučil sám Ježíš, je "zcela nové". [3] Evangelium radikální milosti bylo mnohými křesťany zapomenuto natolik, že ho Terezie musela nazvat "novým".

Terezie tuto prostou, dětskou cestu nazývala "malou cestou". Je to spiritualita nedokonalosti. V dopise knězi Adolfu Roullandovi (1870-1934) píše: "Dokonalost mi připadá jednoduchá, vidím, že stačí poznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče." [4] Jakákoli křesťanská "dokonalost" je ve skutečnosti naše schopnost zahrnout, odpustit a přijmout svou nedokonalost. Jak jsem často říkal, duchovně rosteme mnohem více tím, že to děláme špatně, než tím, že to děláme dobře. Právě to by mohla být hlavní lekce toho, jak probíhá duchovní růst, přesto tomu nic v nás nechce věřit.

Pokud existuje něco jako lidská dokonalost, zdá se, že vzniká právě z toho, jak se vypořádáváme s nedokonalostí, která je všude, zejména v nás samotných. Jak chytře Bůh schovává svatost, aby ji našli jen ti pokorní, "malí" a upřímní! "Dokonalý" člověk je nakonec spíše ten, kdo dokáže vědomě odpustit a zahrnout nedokonalost, než ten, kdo si myslí, že je zcela nad nedokonalostí. To se stane poměrně zřejmým, jakmile to vyslovíme nahlas.

Na sklonku svého života vysvětlila Terezie své sestře svou malou cestu, která se stala součástí její autobiografie Příběh jedné duše. Na rozdíl od "velké cesty" heroického perfekcionismu v podstatě učí, že jako malá "se všemi [svými] nedokonalostmi" je přitahována Boží láskou. Bůh ji musí milovat a pomáhat jí, protože je "příliš malá na to, aby vystoupala po drsném schodišti dokonalosti". [5] S naprostou důvěrou "uvěřila, že je nekonečně milována nekonečnou Láskou".

During Richard Rohr’s novitiate year of becoming a Franciscan, he discovered the writings of Saint Thérèse of Lisieux (1873­–1897). Father Richard describes Thérèse’s teaching as “a spirituality of imperfection”:

I have often mentioned my love for Thérèse of Lisieux, a French Carmelite nun with minimal formal education, who in her short, hidden life of only twenty-four years captured the essence of Jesus’ core teachings on love. Thérèse was declared a Doctor of the Church in 1997 [1], which means her teaching is seen as thoroughly reliable and trustworthy. She “‘democratized’ holiness,” as Brother Joseph Schmidt (1934–2022) said, “making it clear that holiness is within the reach of anyone willing to do God’s will in love at each successive moment as life unfolds.” [2] 

Thérèse came into a nineteenth-century Catholic Church that often believed in an angry, punitive God, perfectionism, and validation by personal good behavior—which is a very unstable and illusory path. In the midst of this rigid environment, Thérèse was convinced that her message, taught to her by Jesus himself, was “totally new.” [3] The gospel of radical grace had been forgotten by many Christians, so much so that Thérèse had to call it “new.”

Thérèse called this simple, childlike path her “little way.” It is a spirituality of imperfection. In a letter to priest Adolphe Roulland (1870–1934), she writes: “Perfection seems simple to me, I see it is sufficient to recognize one’s nothingness and to abandon oneself as a child into God’s arms.” [4] Any Christian “perfection” is, in fact, our ability to include, forgive, and accept our imperfection. As I’ve often said, we grow spiritually much more by doing it wrong than by doing it right. That might just be the central lesson of how spiritual growth happens, yet nothing in us wants to believe it.

If there is such a thing as human perfection, it seems to emerge precisely from how we handle the imperfection that is everywhere, especially in ourselves. What a clever place for God to hide holiness, so that only the humble, “little,” and earnest will find it! A “perfect” person ends up being one who can consciously forgive and include imperfection rather than the ones who think they are totally above and beyond imperfection. It becomes rather obvious once we say it out loud.

Near the end of her life, Thérèse explained her little way to her sister, and this became part of her autobiography Story of a Soul. In contrast to the “big way” of heroic perfectionism, she teaches, in essence, that as a little one “with all [her] imperfections,” God’s love is drawn toward her. God has to love her and help her because she is “too small to climb the rough stairway of perfection.” [5] With utter confidence, she “believed herself infinitely loved by Infinite Love.”