Kontemplativní stařenka a benediktinská sestra Joan Chittisterová píše o pokoře, kterou musíme pěstovat, pokud doufáme, že s přibývajícím věkem budeme růst v lásce a soucitu:  

Jestliže se s postupujícím časem a stále menším počtem střídajících se ročních období vůbec něco naučíme, pak to, že některé věci v životě nelze napravit. Je více než možné, že do hrobu půjdeme s velkým množstvím nevyřešených osobních starostí, životních programů. . . . Byl tedy život promarněn? Bylo to všechno zbytečné?

Jen v případě, že si spleteme smysl posledního období života. Tento čas života není určen k tomu, aby nás utvrzoval v naší nedostatečnosti. Má nás osvobodit, abychom ještě více dozráli. . . .

Je to období života, kdy musíme začít hledat odpovědi na své problémy, jejich nápravu, spíše uvnitř svého srdce a duše než vně sebe. Je to čas, kdy se musíme postavit sami sobě, kdy se musíme vynést na světlo.

Chittisterová nás vyzývá, abychom stárnutí považovali za příležitost k růstu do našeho pravého a většího já:

Nyní je čas zeptat se sami sebe, jakým člověkem jsme se po celá ta léta stávali. A líbí se nám takový člověk? Stali jsme se díky tomu všemu čestnějšími, slušnějšími, starostlivějšími, milosrdnějšími? A pokud ne, co pro to musíme udělat nyní? ...  

Můžeme se začít vnímat jen jako součást vesmíru, jen jako jeho fragment, ne jako jeho střed? Dokážeme se oddat přijímání horka a deště, bolesti a omezení, nepříjemností a nepohodlí života, aniž bychom se vydali pasivně trestat zbytek lidského rodu za každodenní nutnosti, které přináší lidské bytí?

Můžeme se usmívat na to, na co jsme se léta neusmívali? Dokážeme se rozdat těm, kteří nás potřebují? Dokážeme říkat svou pravdu, aniž bychom potřebovali mít pravdu, a přijmout rozmary života hned teď - aniž bychom potřebovali, aby nás celý zbytek světa zahrnoval nad rámec jakéhokoli lidského oprávnění to očekávat? Dokážeme s lidmi mluvit slušně a dovolit jim, aby mluvili s námi? . . .

Teď, v tomto období, v tomto procesu stárnutí, je nám naposledy dáno být něčím víc než všemi těmi maličkostmi, které jsme si v průběhu let dovolili. Nejprve se však musíme postavit čelem k tomu, co je to malost, a radovat se z času, který nám zbývá, abychom se stali sladkými, a ne kyselejšími než kdykoli předtím.

Břemenem těchto let je nebezpečí, že se poddáme svému nejsobečtějšímu já.

Blahoslavenstvím těchto let je příležitost čelit tomu, co nás v nás zotročuje, a nechat svého ducha volně vzlétnout od všeho, co ho celé ty roky poutalo k zemi.

Contemplative elder and Benedictine Sister Joan Chittister writes of the humility we must cultivate if we hope to grow in love and compassion as we age:  

If we learn anything at all as time goes by and the changing seasons become fewer and fewer, it is that there are some things in life that cannot be fixed. It is more than possible that we will go to our graves with a great deal of personal concerns, of life agendas, left unresolved. . . . So has life been wasted? Has it all been for nothing?

Only if we mistake the meaning of the last period of life. This time of life is not meant to solidify us in our inadequacies. It is meant to free us to mature even more. . . .

This is the period of life when we must begin to look inside our own hearts and souls rather than outside ourselves for the answers to our problems, for the fixing of the problems. This is the time for facing ourselves, for bringing ourselves into the light.

Chittister invites us to consider aging as an opportunity to grow into our true and larger selves:

Now is the time to ask ourselves what kind of person we have been becoming all these years. And do we like that person? Did we become more honest, more decent, more caring, more merciful as we went along because of all these things? And if not, what must we be doing about it now? . . .  

Can we begin to see ourselves as only part of the universe, just a fragment of it, not its center? Can we give ourselves to accepting the heat and the rain, the pain and the limitations, the inconveniences and discomforts of life, without setting out to passively punish the rest of the human race for the daily exigencies that come with being human?

Can we smile at what we have not smiled at for years? Can we give ourselves away to those who need us? Can we speak our truth without needing to be right and accept the vagaries of life now—without needing the entire rest of the world to swaddle us beyond any human justification for expecting it? Can we talk to people decently and allow them to talk to us? . . .

Now, this period, this aging process, is the last time we’re given to be more than all the small things we have allowed ourselves to be over the years. But first, we must face what the smallness is, and rejoice in the time we have left to turn sweet instead of more sour than ever.

A burden of these years is the danger of giving in to our most selfish selves.

A blessing of these years is the opportunity to face what it is in us that has been enslaving us, and to let our spirit fly free of whatever has been tying it to the Earth all these years.