V meditacích tohoto týdne se otec Richard Rohr a další učitelé zamýšlejí nad tím, jak stárnout s vědomím, duchovní hloubkou a smyslem. V této eseji z časopisu CAC Oneing Richard k popisu tohoto procesu používá obraz zrání:

Slovo "zrání" nám pomáhá přenést se přes jakoukoli výlučnou starost o fyzické stárnutí, protože naše starosti jsou mnohem větší. Mám-li věřit románům, mýtům, básním a lidem, které jsem v životě potkal, stáří není téměř nikdy popisováno jako vrchol úspěchu, kdy člověk sedí na vrcholu se zdviženýma rukama vítězného sportovce. Je to něco jiného, téměř vždy něco jiného - obvykle něco jiného, než si člověk původně představoval, nebo v co dokonce doufal.

Ripening je v nejlepším případě pomalé, trpělivé učení a někdy i šťastné uvolnění - zdánlivé vyprázdnění, které vytváří připravenost pro nový druh plnosti - kterou si nikdy nejsme jisti. Pokud nedovolíme vlastní zrání, nastoupí stále větší odpor a popírání, stále větší ochrana kolem příliš bráněného já. V nejlepším případě se učíme doufat, když dozráváme. Mladistvé naděje mají konkrétní cíle, zatímco naděje starších let je obvykle bezcílná naděje, naděje bez cílů, dokonce i holá naděje - možná skutečná naděje.

Takové rozpínání je agónií i radostí pozdějších let, i když oběma těmto bohatým zkušenostem se lze také vyhnout. Stáří jako takové je téměř úplným přeřazením rychlostních stupňů a motorů oproti první polovině našeho života a neobejde se bez mnoha pomalých uvědomění, vnitřních zklidnění, spousty vnitřního odporu a odmítání a nakonec i odevzdání. Všechno to z Boží milosti pracuje s naším stále hlubším smyslem pro to, po čem skutečně toužíme a kým skutečně jsme.

Realita, osud, předurčení, prozřetelnost a tragédie jsou pomalí, ale neodbytní učitelé. Horizont stáří se zdá být plánem, který Bůh připravil jako nevyhnutelný a jako součást nezbytné školy života. Co je bezdůvodně dáno, je také bezdůvodně odňato, jak se s tím pomalu smířil Job. A někdy si vzpomeneme, že jeho konečná bolestná odpověď zněla: "Požehnáno budiž jméno Hospodinovo!". (Job 1,21).

Chceme-li mluvit o duchovním zrání , musíme si uvědomit, že se vždy vyznačuje rostoucí tolerancí k dvojznačnosti, rostoucím smyslem pro jemnost, stále větší schopností zahrnovat a připouštět a schopností žít s rozpory, a dokonce je milovat! Nedovedu si představit jinou cestu, jak se k těmto širokým obzorům dostat, než skrze mnoho zkoušek, neřešitelných paradoxů a omylů při pokusech o jejich řešení.

Zrání mysli a srdce je v největší míře schopností neduálního vědomí a kontemplace. Mým návodem je tedy prosté připomenutí toho, co se budeme nuceni naučit z nutnosti a pod tlakem tak jako tak - otevřený způsob dovolování a hluboký smysl , který někteří nazývají vírou. Žít v důvěřivé víře znamená dozrávat; je to téměř tak jednoduché.

In this week’s meditations, Father Richard Rohr and other teachers consider how to age well with consciousness, spiritual depth, and purpose. In this essay from the CAC’s journal Oneing, Richard uses the image of ripening to describe this process:

The word “ripening” helps us move beyond any exclusive concern with physical aging, because our concerns are much more than that. If I am to believe the novels, myths, poems, and people I have met in my life, old age is almost never described as an apex of achievement as one sits atop a summit with the raised arms of a victorious athlete. It is something else, almost always something else—usually something other than what was initially imagined, or even hoped for.

Ripening, at its best, is a slow, patient learning, and sometimes even a happy letting go—a seeming emptying out to create readiness for a new kind of fullness—which we are never sure about. If we do not allow our own ripening, an ever-increasing resistance and denial sets in, an ever-increasing protection around an over-defended self. At our very best, we learn how to hope as we ripen. Youthful hopes have concrete goals, whereas the hope of older years is usually aimless hope, hope without goals, even naked hope — perhaps real hope.

Such stretching is the agony and the joy of later years, although one can avoid both of these rich experiences too. Old age, as such, is almost a complete changing of gears and engines from the first half of our lives, and does not happen without many slow realizations, inner calmings, lots of inner resistance and denials, and eventual surrenders. All of them by God’s grace work with our ever-deepening sense of what we really desire and who we really are.

Reality, fate, destiny, providence, and tragedy are slow but insistent teachers. The horizon of old age seems to be a plan that God has prepared as inevitable and part of the necessary school of life. What is gratuitously given is also gratuitously taken away, just as Job slowly came to accept. And sometimes we remember that his eventual pained response was “Blessed be the name of the Lord!” (Job 1:21).

If we are to speak of a spirituality of ripening, we need to recognize that it is always characterized by an increasing tolerance for ambiguity, a growing sense of subtlety, an ever-larger ability to include and allow, and a capacity to live with contradictions and even to love them! I cannot imagine any other way of coming to those broad horizons except through many trials, unsolvable paradoxes, and errors in trying to resolve them.

The ripening of mind and heart is most basically a capacity for nondual consciousness and contemplation. So my guidance is a simple reminder to recall what we will be forced to learn by necessity and under pressure anyway—the open-ended way of allowing and the deep meaning that some call faith. To live in trustful faith is to ripen; it is almost that simple.