Richard vypráví o zralosti, která je nutná k tomu, aby nás autentická duchovní zkušenost změnila na hlubší úrovni. Nazývá ji zkušeností Grálu:

Zenoví mistři tradičně nedovolovali mladému člověku přijít a studovat duchovno, dokud mu nebylo alespoň pětatřicet let. Podobné omezení zavedl ve svém institutu v Curychu i Carl Jung. Římskokatolická církev měla v kanonickém právu srovnatelné směrnice; například biskupem se člověk nemohl stát před dosažením věku třiceti pěti let.

Parsifalův věk se nedozvídáme, ale předpokládáme, že v době, kdy příběh začíná, už není mladíkem. Když se vydáme na cestu příliš rychle, pravděpodobně nebudeme vědět, jaké jsou otázky, zejména pokud nemáme rádce, který by nás vedl.

Pokud tedy máme zkušenost s Bohem - kterou nazývám zkušeností s Grálem - příliš brzy na své cestě, pravděpodobně ji využijeme k nafouknutí vlastního ega. Pokud nás naše ego ke svatému připoutá příliš rychle, často nevíme, co s ním máme dělat, kromě toho, že si řekneme: "Nejsem já výjimečný?"

Proto když do života mladého člověka vstoupí Grál, často se jeví jako zahalený. Tato otázka se pro mě stala aktuální v prvních letech existence společenství Nový Jeruzalém v Ohiu, kde jsem byl v podstatě já a tisíc mladých lidí. Tam jsem viděl nebezpečí náboženské zkušenosti, která je chráněná, vznáší se nad ní závoj a mluví se o ní. Měli jsme partu osmnáctiletých kluků, kteří toužili být svatí a správní. To samo o sobě nevede k opravdové moudrosti.

Ačkoli hrdinské příběhy jsou pro mladé lidi vždy vzrušující, mýtus o grálu má pravděpodobně větší smysl pro lidi někde uprostřed života. Můžeme si připomenout, že Ježíš prožil plnohodnotnou zkušenost s Grálem až kolem třiceti let. Při svém křtu slyší hlas z nebe: "Ty jsi můj milovaný syn" (Mk 1,11). Poté okamžitě opouští svět produktivity, výkonnosti a úspěchu. Odchází na poušť, kde se postí a čelí utrpení, zkouškám a nejistotě. Vědomí, že je Božím milovaným dítětem, změní jeho život.

Zkušenost s Grálem je první numinózní zkušeností, která nám otevírá oči. Stačí, aby se odehrál jen jednou. Když jsme konečně schopni být otevření a bdělí - a dá to práci - pak jsme na skutečné, hrdinské cestě, kterou vykonali i ti, které obvykle nazýváme svatými. To, co se v nás vyvíjí, je stále menší a menší kontrola. Stále více cítíme, že někdo jiný je pro nás víc než my sami pro sebe. Jediné, co můžeme dělat, je jít mu z cesty. Uvědomujeme si, že jde o radikálně laskavý vesmír, který je na naší straně navzdory absurditě, hříchu, bolesti a slepým uličkám. Bude to spíše pouštění než přebírání. Možná právě proto je těžké to přijmout.

Richard tells of the maturity necessary for authentic spiritual experience to change us on a deeper level. He calls this the Grail experience:

Zen masters traditionally did not allow a young man to come and study spirituality until he was at least thirty-five. Carl Jung imposed similar restrictions at his institute in Zurich. The Roman Catholic Church has had comparable guidelines in Canon Law; for example, one could not become a bishop before the age of thirty-five.

We are not told Parsifal’s age, but we assume that as the story begins, he is no longer a youth. When we set out on the journey too quickly, we are not likely to know what the questions are, especially if we do not have a mentor to guide us.

Thus, if we have an experience of God—what I am calling a Grail experience—too early in our journey, we are likely to use it for our own ego inflation. If our egos attach us to the holy too quickly, we often do not know what to do with it except to say, “Aren’t I special?”

That’s why, when the Grail enters a young person’s life, it often appears veiled. This became a relevant issue for me in the early years of the New Jerusalem Community in Ohio, where it was basically myself and a thousand younger people. There, I saw the danger of religious experience that is protected, hovered over, and talked about. We had a bunch of eighteen-year-old boys all eager to be holy and right. It doesn’t, of itself, lead to true wisdom.

While heroic stories are always exciting to the young, the Grail myth probably makes more sense for people somewhere in the middle of life. We may recall that Jesus did not have a full Grail experience until he was thirty or so. At his baptism, he hears the voice from heaven say, “You are my beloved son” (Mark 1:11). He then immediately leaves the world of productivity and efficiency and success. He goes into the wilderness, where he fasts and faces suffering, testing, and uncertainty. Knowing he is God’s beloved child changes his life.

The Grail experience is the first numinous experience that opens our eyes. It only needs to happen once. When, finally, we are able to be open and awake—and it takes work—then we are on the true, heroic journey, also made by the ones we usually call saints. What evolves in us is less and less control. More and more we sense that Someone Else is for us, more than we are for ourselves. All we can do is get out of the way. We realize that this is a radically benevolent universe, and it is on our side despite the absurdity, sin, pain, and dead ends. It will be more like letting go than taking on. Maybe this is why it is hard to accept.