Nejběžnější verze mýtu o grálu se odehrává ve středověkém království. Král je tragicky zraněn a království chátrá. Otec Richard popisuje situaci:

Většina verzí legendy o grálu začíná pustým královstvím, kterému vládne někdo, kdo se jmenuje Král Rybář. Úroda umírá, kláštery jsou prázdné a lidé nemají žádnou naději. Jediné, co král může dělat, protože jeho zranění se odmítá hojit, je celý den rybařit - proto se mu říká Král rybář. Toto jméno má konotace s Kristem, protože i Ježíš byl "rybářem lidí"

Rybaření je vhodným symbolem ponoření se do vlastního nevědomí. Moře je přirozeným obrazem rozsáhlého nevědomí. Myslím, že to je důvod, proč můžeme celé hodiny sedět u oceánu a fascinovaně ho pozorovat - čekat na dar moře, čekat, až se něco ukáže.

Pro autorku a hlubinnou psycholožku Carol Pearsonovou je Král rybář archetypem spojeným s vnitřními místy utrpení a touhy:

Mnohdy se v životě ocitáme v pozici Krále rybáře. Něco není v pořádku. Cítíme se zranění, odloučení sami od sebe a naše království odráží náš vnitřní stav. Často si svého zranění zpočátku ani nevšimneme, jen zjistíme, že jsme se svým životem nespokojeni. Odpovědi, které pro nás dříve fungovaly, nám již neslouží. . . .

Část nás, která je roztříštěná, rozpolcená a zraněná - která ví o nádheře Duše, ale nedokáže tuto nádheru spojit s naším každodenním životem - je Král Rybář. Mladý rytíř [Parsifal v germánské verzi] je hledačem v každém z nás, který touží po Grálu [DM tým: duše, naše Pravé Já]. Grál nabízí schopnost obnovy, odpuštění a proměny. Je také v nás. [1]

Otec Richard hovoří o tom, co je zapotřebí, když se ocitneme v takovém utrpení: 

Cílem je zde vykonat práci na duši. Taková práce s duší, pokud ji bereme vážně, není žádná procházka růžovým sadem. Bolest hrdiny či hrdinky je srdcervoucí. A aby se s ní zvládalo hůř, je tajemná, často i pro samotné hrdiny a hrdinky.

Cesta ke štěstí zahrnuje nalezení odvahy sestoupit do nitra sebe sama a převzít odpovědnost za to, co tam je. Za všechno. Znamená to podívat se na sebe bez mrknutí oka, přiznat se k jakýmkoli troskám, které tam najdeme, a zároveň uznat, že tam jsou nějaké přísliby a energie.

Cílem je zažít skutečnost, že vše patří - to dobré, špatné i ošklivé. Často je to těžké - zejména vyrovnat se s tím ošklivým - a může to chvíli trvat, než se s tím vyrovnáme. Když mi bylo téměř padesát, začal jsem si to uvědomovat jasněji. Dokázal jsem se lépe vidět. V pětadvaceti jsem neměl silný pocit, že všechno patří k sobě, ale patřilo a patří. [RR: Teď, v devětasedmdesáti, jsem asi připraven věřit a dokonce důvěřovat, že "všechno patří". Stalo se to mým mottem a mantrou.]

The most common version of the Grail myth takes place in a medieval kingdom. The King is tragically wounded, and the kingdom is in disrepair. Father Richard describes the situation:

Most versions of the Grail legend begin with a wasteland kingdom, ruled over by one called the Fisher King. Crops are dying, monasteries are empty, and the people have no hope. All the king can do, because his wound refuses to heal, is fish all day—that is why he is called the Fisher King. This name has Christ connotations, since Jesus too was the “fisher of people.”

Fishing is the appropriate symbol of dipping down into one’s own unconscious. The sea is the natural image of the vast unconscious. I think this is the reason we can sit by the ocean for hours and watch it with fascination—waiting for the gift from the sea, waiting for something to show itself.

For author and depth psychologist Carol Pearson, the Fisher King is an archetype connected to inner places of suffering and longing:

Many times in our lives, we find ourselves in the position of the Fisher King. Something is not right. We feel wounded, disconnected from ourselves, and our kingdoms reflect our inner state. Often, we do not initially notice our own wounding; we just find ourselves unhappy with our lives. Answers that previously worked for us no longer serve. . . .

The part of us that is fragmented, split, and wounded—that knows of the splendor of the Soul, but cannot connect that splendor with our everyday lives—is the Fisher King. The young knight [Parsifal in the Germanic version] is the seeker in each of us, yearning for the Grail [DM team: the soul, our True Selves]. The Grail offers the capacity for renewal, forgiveness, and transformation. It also is within us. [1]

Father Richard speaks of what is required when we find ourselves in such suffering: 

The aim here is to do soul work. Such soul work, if taken seriously, is no picnic. The pain of the hero or heroine is heart-rending. And, to make coping harder, it is mysterious, often even to heroes and heroines themselves.

The journey to happiness involves finding the courage to go down into ourselves and to take responsibility for what’s there. All of it. This means looking at the self without flinching, owning up to whatever wreckage we find, while also acknowledging that there are some promises and some energy there.

The aim is to experience the fact that everything belongs—the good, the bad, and the ugly. Often this is hard—especially coming to terms with the ugly—and may take living a while. When I was almost fifty, I began to realize that more clearly. I could see myself better. At twenty-five, I had no strong sense that everything belonged, but it did, and it does. [RR: Now, at seventy-nine, I guess I am ready to believe and even trust that “everything belongs.” It has become my motto and my mantra.]