V tomto kázání z roku 1951 se teolog a mystik Howard Thurman (1900-1981) zamýšlí nad Ježíšovým podobenstvím o ztracené ovci, přičemž začíná pohledem ovce. Klikněte sem a přečtěte si úryvek z evangelia (Lk 15,4-7).

Ovce si pochutnávala na trávě... a pak, když jí začalo být chladno, si nevzpomněla, ale pamatuje si jen to, že si najednou uvědomila, že je jí zima, a v mysli se jí objevil zpětný chod a uvědomila si, že jí už nějakou dobu byla zima. Ale tráva byla dobrá. Pak se rozhlédl a zjistil, že je sám. Že všichni odešli. Tedy že všechny ovce odešly. A začal hlasitě plakat.

A pak ho pastýř, který měl mnoho ovcí, postrádal, když se vrátil do ovčince, a nechal svých devadesát devět... aby se pokusil najít tuto ztracenou ovci. A Ježíš říká: "Bůh je takový." Na tom není nic těžkého a teologického. Velmi málo toho, co je na tom dogmatické, technicky vzato. Jen to, že je tu pastýř, který miluje své ovce, a jedna z ovcí, která dělá tu nejpřirozenější věc na světě - a tou je jíst trávu -, to dělá s takovým nadšením a v takovém časovém intervalu, že neví, kdy ji pastýř zavolal a ona se ztratila.

A proč se ztratil? Byl ztracen, protože ztratil kontakt... se skupinou, která ho živila, která ho živila, která mu dávala pocit, že se s ním počítá. To je vše. A jakmile byl venku sám, řekl si: "Jsem tu sám. Nic než já v tom všem? A já chci mít pocit, že se počítám s ostatními." A tak to bylo. Je v tom jistá vřelost. V pocitu společenství, ve sounáležitosti, je cosi tvůrčího a spásného.

Thurman hovoří o bolesti z odloučení od našich společenství:

Izolace je něco, co je duchovní;... je ve mně něco, co zvedá... padací most. . . Někdy to dělám proto, že se bojím; někdy to dělám proto, že jsem neohrabaný a nešikovný a nevím, jak navázat vztah nebo vztahy se svými bližními, které by k nim vznášely mého ducha a přiváděly jejich ducha ke mně. . . .

No a Ježíš říká, že Bůh je jako pastýř, který se vždy snaží najít ty, kteří jsou mimo společenství se svými bližními, a když je najdou, když najdou své společenství se svými bližními, pak se zdá, že celý svět zapadá zpět na své místo a život dostává nový smysl. . . .

Ztracená ovce. Hledající pastýř. A hlasem identifikace, který pastýř zaslechl, byl úzkostný křik ovcí. Takový je Bůh, pokud mu to dovolíme.

In this 1951 sermon, theologian and mystic Howard Thurman (1900–1981) reflects on Jesus’ parable of the lost sheep, starting with the sheep’s perspective. Click here to read the Gospel passage (Luke 15:4–7).

A sheep was enjoying his grass . . . and then when he started feeling chilly, he didn’t recall, but the only thing that he remembers is that suddenly he became aware that he was cold, and there was a throwback in his mind, and he realized that he had been cold for some time. But, the grass was good. Then he looked around, and he discovered that he was alone. That everybody had gone. That is, that all the sheep had gone. And he began crying aloud.

And then the shepherd, who had many sheep, missed him when he got back to the fold, and he left his ninety and nine . . . to try to find this sheep that was lost. And Jesus says, “God is like that.” Nothing heavy and theological about that. Very little that is dogmatic, technically, about it. Just that here is a shepherd who loves his sheep, and one of the sheep in doing the most natural thing in the world—and that is to eat the grass—did it with such enthusiasm and over a time interval of such duration that he didn’t know when the shepherd called, and he was lost.

And why was he lost? He was lost because he was out of touch . . . with the group that sustained him, the group that fed him, that gave him a sense that he counted. That’s all. And as soon as he was out there alone, he said, “I’m just here by myself. Nothing but me in all of this? And I want to feel that I count with the others.” There’s a certain warmth in that. There’s a certain something that is creative and redemptive about the sense of community, about the fellowship.

Thurman speaks of the pain of being separated from our communities:

Insulation is something that is spiritual; . . . there’s something inside of me that pulls up . . . the drawbridge. . . . Sometimes I do it because I’m afraid; sometimes I do it because I’m clumsy and awkward, and I don’t quite know how to establish a relationship or relationships with my fellows that can float my spirit to them and bring their spirit to me. . . .

Now, Jesus says that God is like the shepherd, seeking always to find those who are out of community with their fellows, and when they have found it, when they have found their community with their fellows, then all the world seems to fit back into place, and life takes on a new meaning. . . .

The lost sheep. The searching shepherd. And the cry of anguish of the sheep was the voice of identification that the shepherd heard. That is how God is, if we let him.