V této homilii se otec Richard zamýšlí nad podobenstvím o svatební hostině a poukazuje na to, jak málo z nás zřejmě touží po účasti na Boží hostině. Klikněte sem a přečtěte si úryvek z evangelia (Mt 22,1-10).

Bůh se vždycky velmi těžko rozdával: Zdá se, že o tento dar nikdo nestojí. Raději bychom měli náboženství, zákony, přikázání, závazky a povinnosti. Mnozí z nás jistě chodí do kostela z povinnosti, ale shromáždění s Kristovým tělem má být svatební hostinou. Víte, kolikrát je ve čtyřech evangeliích věčný život popsán jako hostina, hostina, večírek, svatba, Beránkova svatební hostina? Je tam patnáct různých přímých narážek na to, že věčný život je velká, velká oslava. 

Víte, kolik je podobenství o tom, že věčný život je soudní síní nebo soudní scénou? Jedno. Matouš 25. A to je dobře. Matouše 25 potřebujeme, protože nám jasně ukazuje, že v konečném důsledku jde o to, jak se staráme o chudé a marginalizované. Ale zapomínáme na tuto dobrou zprávu o Ježíši, který posílá poselství na silnice a vedlejší cesty a zve všechny, kdo jsou ochotni přijít na hostinu. Je to tak jednoduché!  

Ježíš vychází z cesty a zmiňuje se jak o dobrých, tak o špatných. To se nám také nelíbí. Chceme, aby na hostině byli jen dobří lidé, samozřejmě za předpokladu, že těmi dobrými jsme my. Viděli jste někdy tu ironii? Copak si neuvědomujete, že každé náboženství si myslí, že právě je má Bůh rád? A my se nakonec s touto samolibou jistotou na tom večírku sejdeme; ale když se sejdeme, připomíná to něco, co se velmi často večírku moc nepodobá. Nechci se nikoho dotknout, ale někdy jen polovina z nás zpívá, když jsme v kostele; polovina z nás ani nevezme do ruky zpěvník. Nechci být krutý, ale buďme upřímní a přiznejme si, že mnozí z nás se do kostela netěší. Pro mnohé z nás není Tělo Kristovo večírkem.

Naopak se často domníváme, že nebe je obrovská scéna v soudní síni. Dobří lidé vyhrávají, špatní lidé prohrávají a téměř všichni jsou špatní, kromě naší skupiny. To ale nebude fungovat! Nedává to světu žádnou radost ani naději. Říká to lidem, že jsou na správné straně, i když jsou to někdy velmi nelaskaví lidé, kteří se vůbec nestarají o chudé nebo lidi na okraji společnosti. A statistiky dokazují, že křesťané nejsou o nic lepší než kdokoli jiný, ve skutečnosti jsme velmi často - nerad to říkám - horší.

Chceme být součástí svatební hostiny, na kterou jsou pozváni všichni? Jediní lidé, kteří se na hostinu nedostanou, jsou ti, kteří nechtějí přijít - takže se asi musíme sami sebe zeptat: "Chceme přijít?"

In this homily, Father Richard considers the parable of the wedding feast and points out how few of us seem even to desire to attend God’s banquet. Click here to read the Gospel passage (Matthew 22:1–10).

God has always had a very hard time giving away God: No one wants seems to want this gift. We’d rather have religion, and laws, and commandments, and obligations, and duties. I’m sure many of us attend church out of duty, but gathering with the Body of Christ is supposed to be a wedding feast. Do you know how many times in the four Gospels eternal life is described as a banquet, a feast, a party, a wedding, the marriage feast of the Lamb? There are fifteen different, direct allusions to eternal life being a great, big party. 

Do you know how many parables there are about eternal life being a courtroom or a judgment scene? One. Matthew 25. And that’s good. We need Matthew 25 because it makes it very clear that the ultimate issue is about how we care for the poor and marginalized. But we forget this good news of Jesus, sending a message out to the highways and the byways, inviting everybody who’s willing to come to the banquet. It’s that simple!  

Jesus goes out of his way to mention the good and the bad alike. We don’t like that either. We only want the good people to be there at the banquet, assuming, of course, that we’re the good people. Did you ever see the irony of that? Don’t you realize that every religion thinks that they are the ones that God likes? And we end up gathering at the party with that smug certitude; but when we do, it resembles something that very often isn’t much like a party. I don’t want to offend anybody, but sometimes only half of us even sing when we’re at church; half of us don’t even pick up the hymnals. I’m not trying to be cruel, but let’s just be honest and admit that many of us aren’t excited to be at church. For many of us, the Body of Christ is not a party.

Instead, we often believe that heaven is a giant courtroom scene. The good people win, the bad people lose, and almost everybody is bad except our group. That won’t work! It gives no joy and no hope to the world. It tells people they’re on the right side when sometimes they’re very unloving people who don’t care about the poor or the marginalized at all. And the statistics prove that Christians are no better than anybody else, in fact, very often—I’m sorry to say it—we’re worse.

Do we want to be a part of the wedding feast to which all are invited? The only people who don’t get in on the party are those who don’t want to come—so I guess we have to ask ourselves, “Do we want to come?”