Episkopální kněz a emeritní učitel CAC Cynthia Bourgeault popisuje, že Ježíšova podobenství jsou součástí žánru, jehož cílem je vyvolat v posluchači vnitřní změnu:

Podobenství jsou žánrem moudrosti. Patří do mashalu, židovské větve univerzální tradice posvátné poezie, příběhů, přísloví, hádanek a dialogů, jejichž prostřednictvím se předává moudrost. . . .

Můžeme vidět břitkost [Ježíšovy] geniality, když přenáší známý svět mashalu daleko za bezpečnou zónu konvenční morálky do světa radikálního zvratu a paradoxu. Proměňuje přísloví v podobenství - a podobenství mimochodem není totéž co aforismus nebo morální ponaučení. Jeho nejbližším příbuzným je ve skutečnosti buddhistický koan, záměrně podvratný paradox, jehož cílem je převrátit naše obvyklé myšlení vzhůru nohama. . . . Jejich úkolem není potvrzovat, ale vykořeňovat. Dovedete si představit, jaký účinek to mělo na jeho posluchače! V celých evangeliích slyšíme, jak lidé znovu a znovu říkají: "Co to učí? Něco takového ještě nikdo nikdy neřekl. Kde k tomu přišel? Odkud se vzal?" [1]

Teolog Harvey Cox zkoumá, jak podobenství zvou posluchače k setkání s Bohem v každodenní a neustále se měnící realitě:

Příběhy byly Ježíšovým obchodním artiklem, hlavním prostředkem, jímž předával své poselství. Podobenství zabírají plných 35 procent prvních tří evangelií. Jedním z jejich nejpřekvapivějších rysů však je, že nejsou o Bohu. Jsou o svatbách a hostinách, rodinném napětí, přepadeních, zemědělcích, kteří sejí a sklízejí, a vychytralých obchodních jednáních. Bůh je zmíněn pouze v jednom nebo dvou. . . . Rabín Ježíš zřejmě chtěl, abychom se pozorně dívali na tento svět, ne na nějaký jiný. Právě tady a teď - všude kolem nás v těch nejobyčejnějších věcech - nacházíme božskou přítomnost. . . .

Ježíšovy příběhy, ačkoli se v některých ohledech podobaly zenovým koánům , se však také v důležitých ohledech lišily. Zatímco cílem zenových příběhů je změnit vnímání světa, Ježíš chtěl, aby lidé viděli, že svět sám se mění a že by tedy měli raději změnit způsob, jakým se na něj dívají. V podstatě je vyzval, aby se stali součástí této změny. Znovu a znovu říkal: "Ti, kdo mají oči k vidění, ať vidí, a ti, kdo mají uši, ať poslouchají." Jednoduše chtěl, aby lidé věnovali pozornost tomu, co se kolem nich děje, a aby rozeznali skutečnost, kterou mají přímo pod nosem. K popisu této změny použil výraz, který by jeho posluchačům mohl připadat známý, i když je možná zarazil způsob, jakým ho použil. Nazval ji příchodem "Boží vlády". Měl tím na mysli, že se něco děje nejen ve vědomí posluchačů, ale také ve světě samotném. Dělo se něco nového a nevídaného a oni se toho mohli účastnit. [2]

Episcopal priest and CAC emerita teacher Cynthia Bourgeault describes how Jesus’ parables are a part of a genre that aims to bring about inner change in the hearer:

Parables are a wisdom genre. They belong to mashal, the Jewish branch of the universal tradition of sacred poetry, stories, proverbs, riddles, and dialogues through which wisdom is conveyed. . . .

We can see the razor edge of [Jesus’] brilliance as he takes the familiar world of mashal far beyond the safety zone of conventional morality into a world of radical reversal and paradox. He is transforming proverbs into parables—and a parable, incidentally, is not the same thing as an aphorism or a moral lesson. Its closest cousin is really the Buddhist koan, a deliberately subversive paradox aimed at turning our usual mind upside down. . . . Their job is not to confirm but to uproot. You can imagine the effect that had on his audience! Throughout the gospels we hear people saying again and again, “What is this he’s teaching? No one has ever said anything like this before. Where did he get this? Where did he come from?” [1]

Theologian Harvey Cox explores how parables invite the hearer to encounter God in an everyday and ever-changing reality:

Stories were Jesus’ stock-in-trade, the main medium by which he conveyed his message. The parables occupy fully 35 percent of the first three Gospels. But one of their most surprising features is that they are not about God. They are about weddings and banquets, family tensions, muggings, farmers sowing and reaping, and shrewd business dealings. God is mentioned in only one or two. . . . Rabbi Jesus obviously wanted us to look closely at this world, not some other one. It is here and now—all around us in the most ordinary things—that we find the divine presence. . . .

But Jesus’ stories, though similar to Zen koans in some ways, were also different in important respects. While the Zen stories aim at changing one’s perception of the world, Jesus wanted people to see that the world itself was changing, and that therefore, they had better change the way they looked at it. He invited them, in effect, to become part of the change. Time after time he said, “They that have eyes to see, let them see, and they that have ears, let them hear.” He simply wanted people to pay attention to what was going on around them and to discern a reality that was just under their noses. To describe this change he used a term that his listeners would have found familiar, though they might have been startled by the way he used it. He called it the coming of the “reign of God.” What he meant was that something was happening, not just in the consciousness of the listener, but also in the world itself. Something new and unprecedented was happening, and they could be a part of it. [2]