Denní rozjímání tohoto týdne se zaměřuje na Ježíšova podobenství jako na učení určené k naší duchovní proměně. V této homilii otec Richard Rohr popisuje, jak Ježíšovo podobenství o plevelu a pšenici nabízí vhled do toho, jak se stát soucitnými lidmi "obojího" namísto lidí "buď-anebo". Klikněte sem a přečtěte si úryvek z evangelia (Mt 13,24-30).

Toto evangelium je nejen nesmírně pronikavé, ale také velmi realistické a soucitné. Vzhledem k nespravedlnosti a krizím ve všech částech světa si mnozí z nás kladou konečné otázky o dobru a zlu. "Odkud se bere plevel? Odkud se bere zlo? Proč lidé dělají tak škodlivé věci?" Ptám se na to každý den asi tucetkrát. Tento svět nedává smysl. Jak mohou být lidé tak zlí, tak nelaskaví, tak bezohlední? Jako bychom se už neuměli starat, jako bychom neměli přístup k vlastnímu srdci, k vlastní duši a k vlastnímu duchu. 

Ti z nás, kteří vyrostli jako křesťané, možná toto podobenství slyšeli, když jsme byli mladší. Možná nám říkali, abychom vytrhali nedokonalý plevel a zbavili se svých chyb. Ale protože jsme se jich ve skutečnosti nemohli zbavit, zakrývali jsme je a předstírali, že je nemáme. A to prostě nefunguje.

Ježíš nám však ukazuje absolutní realismus. Říká něco, co mi v mládí nikdo neřekl: "Ať plevel i pšenice rostou společně." Páni! To je riskantní. Nemohu předstírat, že tomu logicky rozumím, i když vím, že mi to umožňuje mít soucit sám se sebou. Koneckonců jsem také pole plevele a pšenice, stejně jako vy a stejně jako všechno. Všechno je smíšený pytel, kombinace dobrého a špatného. Nejsme všichni plevel, ale nejsme ani všichni pšenice. Musíme se naučit, a to i nyní, přijímat a odpouštět tento smíšený pytel reality v sobě i ve všech ostatních. Pokud to neuděláme, obvykle se z nás stanou velmi rozhněvaní lidé. Náš svět je plný spousty naštvaných lidí, protože nedokážou přijmout svůj vlastní plevel.

Přijmout toto učení neznamená, že můžeme říci: "Je v pořádku být sobecký, násilnický a zlý."

Přijmout toto učení neznamená, že můžeme říci: "Je v pořádku být sobecký, násilnický a zlý. Znamená to pouze, že máme k sobě a k sobě navzájem určitý realismus. Musíme pojmenovat plevel jako plevel. Nemůžeme se tvářit, že je to všechno pšenice, všechno dobré, protože to tak není. Nejsme dokonalí. Naše země nejsou dokonalé. Církev není dokonalá. Projekt učení se lásce - což je náš jediný životní projekt - spočívá v tom, že se to jednoduše naučíme přijmout. Pokud někoho opravdu milujete, a já doufám, že vy všichni ano, pak jste se naučili přijímat člověka navzdory jeho chybám, a někdy i kvůli nim.

Láska znamená říci: "Znám tvé chyby, vidím tvé plevele, a přesto mi na tobě záleží." Jen Boží srdce, jen Kristova mysl v nás to skutečně a plně umí.

This week’s Daily Meditations focus on Jesus’ parables as teachings intended for our spiritual transformation. In this homily, Father Richard Rohr describes how Jesus’ parable of the weeds and wheat offers insight into becoming compassionate, “both-and” people instead of “either-or” people. Click here to read the Gospel passage (Matthew 13:24–30).

This Gospel is not only extremely insightful, it’s also very realistic and compassionate. With injustices and crises in every part of the world, many of us are asking ultimate questions about good and evil. “Where do the weeds come from? Where does evil originate? Why do people do such harmful things?” I ask this about a dozen times every day. This world doesn’t make sense. How can people be so malicious, so unkind, so uncaring? It’s like we don’t know how to care anymore, as though we don’t know how to access our own hearts, our own souls, and our own spirits. 

For those of us who grew up as Christians, we may have heard this parable when we were younger. We may have been told to pull out the imperfect weeds and get rid of our faults. But since we really couldn’t get rid of them, we covered them up and pretended we didn’t have them. And that just doesn’t work.

Yet Jesus shows us an absolute realism. He says something that was never said to me when I was a young person: “Let the weeds and the wheat both grow together.” Wow! That’s risky. I can’t pretend to logically understand it, although I know it allows me to be compassionate with myself. After all, I’m also a field of weeds and wheat, just like you are, and just like everything is. Everything is a mixed bag, a combination of good and bad. We are not all weeds, but we are not all wheat, either. We have to learn, even now, to accept and forgive this mixed bag of reality in ourselves and in everybody else. If we don’t, we normally become very angry people. Our world is filled with a lot of angry people because they cannot accept their own weeds.

To accept this teaching doesn’t mean we can say, “It’s okay to be selfish, violent, and evil.” It simply means that we have some realism about ourselves and each other. We have to name the weed as a weed. We can’t just pretend it’s all wheat, all good, because it isn’t. We’re not perfect. Our countries are not perfect. The Church is not perfect. The project of learning how to love—which is our only life project—is quite simply learning to accept this. If you really love anybody, and I hope you all do, then you have learned to accept a person despite, and sometimes even because of, their faults.

What love means is to say, “I know your faults, I see your weeds, and I care for you anyway.” Only God’s heart, only the mind of Christ in us, really and fully knows how to do that.