Autorka Sophfronia Scottová čerpá z moudrosti a příkladu trapistického mnicha Thomase Mertona (1915-1968), aby rozpoznala svou vlastní odpověď na bolest světa:

Pustevna není místo, kde bych měla být. Nějak to cítím. Měl bych něco říkat, něco dělat. A přesto cítím, že cokoli, co bych mohla nabídnout, by pohltil hluk - byla bych nemluvně volající do hurikánu. Stojím na okraji propasti, ruce v kapsách. . . . Mám pocit, že Thomas [Merton] stojí vedle mě v podobném postoji. Pomáhá mi přemýšlet o možnostech. Myslím, že by mi řekl, že musím vyjít ven. Musím najít způsob, jak sloužit. Určitě by řekl, že můj nápad s poustevnou je scestný.

"Kontemplativní život není a nemůže být pouhým uzavřením se do sebe, čistou negací, odvrácením se od světa s jeho utrpením, krizemi, zmatky a omyly," píše. "Takový pokus by byl iluzorní. Žádný člověk se nemůže zcela stáhnout ze společnosti ostatních lidí." [1] Když Merton po měsících duchovního boje vstoupil do kláštera, popsal lehkost, jako by... opustil svět. . . . Jeho spisy z dřívějších let se zaměřovaly především na pěstování vnitřní spirituality. . . . Jak však citově i duchovně dospíval, i on cítil, že by mohl dělat víc - mnohem víc. Svět, samotný jeho stav, vyžadoval, aby přinesl svůj hlas. . . .

V roce 1961 napsal svůj první článek o míru "Kořenem války je strach" a vytyčil v něm místo křesťanů v boji za mír. Napsal: "Povinností křesťanů v této krizi je usilovat ze všech sil a inteligence, s vírou, nadějí v Krista a láskou k Bohu a lidstvu o splnění jediného úkolu, který nám Bůh v dnešním světě uložil. Tímto úkolem je pracovat na úplném odstranění války." [2] . .  

V úvodu k Mertonově knize Passion for Peace autor William H. Shannon píše: "Stalo se mu, že jeho samota vydala za to, čím se nakonec musí stát každá skutečná samota: soucitem. . . . Tento pocit soucitu... ho pohnul k tomu, aby se znovu podíval na svět, o kterém si myslel, že ho nenávratně opustil před dvaceti lety, v roce 1941, kdy vstoupil do kláštera. Nyní cítil povinnost, právě proto, že byl kontemplativec, promluvit nahlas." [3]

Scott se utěšuje Mertonovými úvahami o kontemplativním životě a světě:  

Musím jen vykročit vpřed ve své vlastní zranitelné, zlomené, nevlídné, hloupé lidskosti. A musím pokračovat v psaní. Cítím, jako kdysi Tomáš, že jsem dospěl k výchozímu bodu: "Přesvědčení, že jsem ještě ani nezačal psát, myslet, modlit se a žít a že teprve teď se dostávám k procitnutí." [4]

Author Sophfronia Scott draws on the wisdom and example of Trappist monk Thomas Merton (1915–1968) to discern her own response to the world’s pain:

A hermitage is not where I’m supposed to be. Somehow I sense this. I’m supposed to be saying something, doing something. And yet I feel anything I could offer would get swallowed up in the noise—I’d be an infant crying out into a hurricane. I stand on the edge of an abyss, my hands in my pockets. . . . I feel as though Thomas [Merton] stands next to me in a similar stance. He helps me think about the possibilities. I think he’d say I have to get out there. I have to find a way to serve. He’d definitely say my hermitage idea is wrongheaded.

“The contemplative life is not, and cannot be, a mere withdrawal, a pure negation, a turning of one’s back on the world with its sufferings, its crises, its confusions and its errors,” he writes. “The attempt itself would be illusory. No person can withdraw completely from the society of other people.” [1] When he entered the monastery after months of spiritual struggle, Merton described a lightness, as of . . . a leaving of the world. . . . His writings from his earlier years focused mainly on the cultivation of interior spirituality. . . . But as he matured, both emotionally and spiritually, he too sensed there was more—way more—he could be doing. The world, the very state of it, required that he bring his voice to the table. . . .

In 1961, he wrote his first article on peace, “The Root of War Is Fear,” and laid out the place for Christians in the struggle for peace. He writes, “The duty of Christians in this crisis is to strive with all their power and intelligence, with their faith, hope in Christ, and love for God and humankind, to do the one task which God has imposed upon us in the world today. That task is to work for the total abolition of war.” [2] . . .  

In the introduction to Merton’s book Passion for Peace, author William H. Shannon writes, “What had happened to him was that his solitude had issued into what all true solitude must eventually become: compassion. . . . This sense of compassion . . . moved him to look once again at the world he thought he had left irrevocably twenty years earlier, in 1941, when he had entered the monastery. He now felt a duty, precisely because he was a contemplative, to speak out.” [3]

Scott takes consolation from Merton’s reflections on contemplative life and the world:  

I only have to step forward in my own vulnerable, broken, unkind, silly humanity. And I need to keep writing. I feel, as Thomas once did, I’ve come to a starting point: “The conviction that I have not yet even begun to write, to think, to pray, and to live and that only now I am getting down to waking up.” [4]