Otec Richard popisuje vzor proměny, který Ježíš nabízí prostřednictvím "Jonášova znamení", jímž je tajemství smrti a vzkříšení: 

Ježíšovou hlavní metaforou pro tajemství proměny je Jonášovo znamení (Mt 12,39; 16,4; Lk 11,29). Ježíš říká rostoucím zástupům: "Je to zlé a cizoložné pokolení, které chce znamení" (Lk 11,29), a pak říká, že jediné znamení, které dá, je znamení Jonášovo. Jako Žid Ježíš dobře znal názorný příběh proroka Jonáše, který utekl od Boha a Bůh si ho téměř navzdory jemu samému použil. Jonáše spolkla velryba a odnesla ho tam, kam by se raději nedostal. Pro Ježíše to byla metafora smrti a znovuzrození.

Namísto toho, abychom hledali působivá zjevení nebo zázraky, Ježíš řekl, že musíme na chvíli vstoupit do břicha velryby. Teprve pak budeme vyplivnuti na nový břeh a pochopíme své povolání, své místo a svůj cíl. Pavel píše o "napodobování vzoru" Ježíšovy smrti, a tak pochopení vzkříšení (Flp 3,10-11). Pokud jsme nesestoupili dolů, nevíme, co je to nahoru!" Pokud nesestoupíme, nebudeme toužit po vzestupu a nevytvoříme si vnitřní prostor pro něj.

Jedině tento vzor nám Ježíš slibuje a vidíme, že se zrcadlí i v jiných tradicích. Domorodá náboženství hovoří o zimě a létě, mystičtí autoři o tmě a světle, východní náboženství o jin a jang nebo tao. Křesťané tomu říkají velikonoční tajemství; všichni poukazují na stejnou nutnost sestupu i vzestupu, obvykle v tomto pořadí.

Paschální mystérium je vzor proměny a skutečně je to mystérium - to znamená, že není vůbec logické ani racionální. Proměňujeme se skrze smrt a zmrtvýchvstání, a to pravděpodobně mnohokrát za život. Z nějakého kosmického důvodu se zdá, že neexistuje lepší tyglík růstu a proměny.

Father Richard describes the pattern of transformation Jesus offers through “the sign of Jonah,” which is the mystery of death and resurrection: 

Jesus’ primary metaphor for the mystery of transformation is the sign of Jonah (Matthew 12:39, 16:4; Luke 11:29). Jesus tells the growing crowds, “It is an evil and adulterous generation that wants a sign” (Luke 11:29), and then says the only sign he will give is the sign of Jonah. As a Jew, Jesus knew well the graphic story of Jonah the prophet who ran from God and was used by God almost in spite of himself. Jonah was swallowed by a whale and taken where he would rather not go. This was Jesus’ metaphor for death and rebirth.

Rather than look for impressive apparitions or miracles, Jesus said we must go inside the whale’s belly for a while. Then and only then will we be spit out on a new shore and understand our call, our place, and our purpose. Paul wrote about “reproducing the pattern” of Jesus’ death and thus understanding resurrection (Philippians 3:10–11). Unless we have gone down, we do not know what up is! Unless we descend, we won’t long for and make inner space for ascent.

This is the only pattern Jesus promises us, and we see it mirrored in other traditions as well. Native religions speak of winter and summer; mystical authors speak of darkness and light; Eastern religions speak of yin and yang or the Tao. Christians call it the paschal mystery; all point to the same necessity of both descent and ascent, usually in that order.

The paschal mystery is the pattern of transformation, and it indeed is a mystery—that is, it is not logical or rational at all. We are transformed through death and rising, probably many times in our lifetime. For some cosmic reason, there seems to be no better crucible of growth and transformation.

We seldom go freely into the belly of the beast. Unless we face a major disaster such as the death of a friend, child, or spouse or the loss of a marriage or career, we usually will not go there. As a culture, we have to be taught the language of descent because we are by training capitalists and accumulators. Mature religion shows us how to enter willingly and trustingly into difficult periods of life. These hard passages are good teachers.

We would prefer clear and easy answers, but questions offer the greatest potential for opening us to transformation. We try to change events in order to avoid changing ourselves. We must learn to stay with the pain of life, without answers, without conclusions, and some days without meaning. That is the perilous hidden path of contemplative prayer. Grace leads us to the state of emptiness—to a momentary sense of meaninglessness—in which we ask, “What is it all for?” The spaciousness within the question allows Love to fill and enliven us.