Autorka a přítelkyně CAC Mirabai Starrová nachází inspiraci u mystiků Juliány z Norwiche (1343-1416) a Jana od Kříže (1542-1591). Oba prožili hluboké utrpení, a přesto uprostřed něj objevili hlubokou a božskou lásku.

Mystikové se dívají optikou paradoxů: oslnivá temnota, krásné zranění, touha, která je lékem na touhu. Paradox poukazuje mimo sebe sama na pravdu, která přesahuje logiku a zároveň ji zahrnuje, na pravdu, která je živá, generativní a celistvá. Takový dynamický způsob poznání vyžaduje naši plnou pozornost. . . .

Co má nábožná žena, která ve středověku přebývala v kotvičníku, společného s vámi a se mnou dnes? Juliána prožila dlouhou a krutou pandemii. Nemoc zpustošila její komunitu a odnesla lidi, které milovala. Naučila se ukrývat na místě, soustředila se na kultivaci své vnitřní krajiny a sdílela plody své moudrosti oknem, které se z její cely otevíralo do rušných ulic města (představte si obrazovku počítače a Zoom), kde každý den nabízela rady návštěvníkům...

Nenacházela útěchu v hněvivém Bohu-otci svého dětství, ale v bezpodmínečně milující Matce-Bohu, která si nemohla pomoci a odpustila prohřešky každého ze svých milovaných dětí. Poznala, že vše, co je, by se mohlo vejít do lískového oříšku v Boží dlani a že to vše trvá, protože Bůh zbožňuje každou částečku svého stvoření. Uvědomila si také, že i když se nám nyní zdá noc neproniknutelná, blíží se úsvit, kdy na vlastní oči uvidíme, že nejenže každá maličkost bude v pořádku, ale že tomu tak bylo od začátku.

A jak by nás mohl odpadlý mnich, který přežil španělskou inkvizici navzdory židovské a maurské krvi, jež mu kolovala v žilách, něco naučit o rozkvětu v našich vlastních temných nocích? Jan od Kříže osvětluje proměňující sílu radikálního nevědění. Rozněcuje naši utajenou touhu po sjednocení s Milovaným a prostřednictvím vznešené poezie a precizní prózy rozdmýchává plameny tak, že v našich obklíčených srdcích znovu ožívají.

Připomíná nám, že když se všechno v nás chce vrhnout ven a vyřešit problém naší rozbitosti, jak individuální, tak kolektivní, nejmoudřejší a nejlaskavější věcí, kterou můžeme udělat, je zůstat v klidu a zbavit se připoutanosti ke způsobu, jakým jsme si mysleli, že by se měl duchovní život cítit, a ke smyslu, který jsme předpokládali, že by měl mít. Jakmile vystoupíme ze své vlastní cesty, do temné a prázdné nádoby duše, začne stoupat "nevýslovná sladkost", která prostoupí a vyživí ztichlou zemi a odhalí vzkříšení, o němž se nám ani nesnilo: oslnivou temnotu, zářivou noc, revoluční novost bytí.

Ale možná ještě ne tak docela.

Nejsme sami. Moudří, kteří kráčeli před námi, nám zanechali světelné stopy, které můžeme následovat v našich vlastních apokalyptických časech.

Author and CAC friend Mirabai Starr finds inspiration in mystics Julian of Norwich (1343–c. 1416) and John of the Cross (1542–1591). Both endured profound suffering and yet discovered a deep and Divine love in its midst.

Mystics see through a lens of paradox: dazzling darkness, beautiful wound, the longing that is the remedy for longing. Paradox points beyond itself to a truth that both transcends and includes logic, a truth that is alive, generative, and whole. Such a dynamic mode of knowing demands our complete attention. . . .

What does a religious woman who dwelt in an anchor-hold during the Middle Ages have to do with you and me today? Julian endured a long and cruel pandemic. The disease ravaged her community and carried off the people that she loved. She learned to shelter in place, focusing on cultivating her interior landscape and sharing the fruits of her wisdom through the window that opened from her cell onto the busy streets of her city (think computer screen and Zoom), where she offered counsel to visitors . . . each day.

She found solace, not in the wrathful father-god of her childhood, but in an unconditionally loving Mother-God who could not help but forgive the transgressions of each one of her darling kids. She recognized that everything that is could be contained in a hazelnut in the palm of God’s hand, and that it all endures because God adores every particle of Her creation. She also realized that, even though the night feels impenetrable now, dawn is coming, when we will see with our own eyes that not only is every little thing going to be alright, but that it has been all along.

And how could a renegade monk, who survived the Spanish Inquisition despite the Jewish and Moorish blood that flowed through his veins, have anything to teach us about flourishing in our own dark nights? John of the Cross illumines the transformational power of radical unknowing. He rekindles our latent longing for union with the Beloved and, through sublime poetry and precise prose, blows on the flames so that they dance back to life in our beleaguered hearts.

He reminds us that when everything in us wants to rush out and fix the problem of our brokenness, both individual and collective, the wisest and most loving thing to do is to be still, letting go of our attachment to the way we thought the spiritual life was supposed to feel and the sense we assumed it should make. Once we step out of our own way, into the dark and empty vessel of the soul, “an ineffable sweetness” will begin to rise, permeating and nourishing the quiet earth, uncovering a resurrection we never dreamed possible: a dazzling darkness, a radiant night, a revolutionary newness of being.

But maybe not quite yet.

We are not alone. The wise ones who walked before us have left luminous footprints for us to follow in our own apocalyptic times.