Ženská teoložka Diana L. Hayesová popisuje, jak černošské ženy v jejím životě spoléhají na Boha, který jim pomáhá nést jejich utrpení. Vychází přitom ze své výchovy v Africké metodistické episkopální církvi Sion, v níž jsou zdánlivě nemožné těžkosti snášeny s Boží pomocí:

Matky černošské církve, ty starší ženy, které celý život tvrdě pracovaly, často s tak malou odměnou, mají ve zvyku říkat, kdykoli se něco nepovede nebo někoho tíží víc, než cítí, že může unést: "Musíš to prostě 'nechat být a nechat to na Bohu'". Jako dítě jsem se dívala na tyto silné černošky, o kterých jsem věděla, že toho v životě tolik prožily a že stále procházejí těžkými časy, a přemýšlela jsem, co tím myslí. . . .

Zakusily radosti i strasti, které lidský život přináší. Přesto dokázali, když bylo třeba, jednoduše "nechat jít a dovolit Bohu"

Dokázali "pustit" bolest ze ztráty dítěte v důsledku nemoci nebo neštěstí nebo ze sledování dalšího dítěte či manžela, jak se pomalu vzdávají naděje, že získají smysluplnou práci, že budou mít na konci dne něco hmatatelného, co budou moci vyrobit. Mohli se "zbavit" rasismu, který je potkával na každém kroku. . . . Mohli by "nechat Boha", aby na chvíli nesl tyto smutky. Bůh nepřevzal bolest, frustraci nebo hněv - stále tam byly - ale mohli si na chvíli odpočinout od svého břemene u Pána, dokud nenašli sílu se ho znovu chopit a nést ho. Někdo by řekl, že byli pasivní . . . Ale mýlili by se.

Díky vlastnímu utrpení Hayesová pochopila, co matky černošské církve myslely slovy "nechat jít a nechat Boha":

Dnes, kdy bojuji s vlastními strachy a pochybnostmi, s vlastními frustracemi (z toho, kdo jsem a kam směřuji) a touhou po životě bez bolesti, bez předsudků a diskriminace, bez neustálého boje o přežití a o to, abych prostě byla sama sebou, jsem si uvědomila, že jsou chvíle, kdy se život stává neskonale snesitelnějším, je-li břemeno sdíleno, ano, s lidskými přáteli, ale ještě důležitější je, že je sdíleno s Bohem, který mě miluje a bdí nade mnou jako "matka slepice, která bdí nad svými kuřátky" [Lukáš 13,34]. Je to tentýž Bůh, který řekl: "Hle, ještě když jsi byl v lůně své matky, znal jsem tě a dal jsem ti jméno [Jeremiáš 1,5]. Jak bych tě mohl nyní milovat méně?"

"Nechat jít a nechat Boha" znamená svěřit se do Božích rukou, třeba jen na chvíli, dokud se životní výzvy stanou snesitelnějšími. . . . Není to forma "nadpozemského" úniku, protože bolest, hněv, strach a frustrace jsou bohužel vždy součástí života, ne proto, že by to tak chtěl Bůh, ale kvůli naší vlastní lidské neschopnosti udělat to jinak.

Womanist theologian Diana L. Hayes describes how Black women in her life rely on God to help carry their suffering. She draws on her upbringing in the African Methodist Episcopal Zion Church, in which seemingly impossible difficulties are sustained with God’s help: 

The mothers of the black church, those elderly women who have worked hard all of their lives, often with so little reward, have a way of saying, whenever something goes wrong or someone is burdened more than they feel they can bear, “You just have to ‘let go and let God.’” As a child, I would look at these strong black women who I knew had been through so much in their lives, and who were still going through difficult times, and wonder what they meant. . . .

They had experienced both the joys and the sorrows that human life has to bring. Yet, they could, when necessary, simply “let go and let God.”

They could “let go” of the pain of losing a child through illness or misfortune or of watching another child or their husband slowly give up hope of getting a meaningful job, of having something tangible to produce at day’s end. They could “let go” of the racism that confronted them at every turn. . . . They could “let God” carry those sorrows for a while. God did not take over the pain, the frustration, or the anger—it was still there—but they could rest their burden with the Lord for just a little while until they found the strength to take it up and carry it again. Some would say they were passive. . . . But they would be wrong.

Through her own suffering, Hayes has come to understand what the mothers of the Black church meant by “let go and let God”:

Today, as I battle with my own fears and doubts, my own frustrations (about who I am and where I am going) and yearnings for a life free from pain, free from prejudice and discrimination, free from the constant struggle to survive and simply be me, I have come to realize that there are times when life becomes infinitely more tolerable if the burden is shared, with human friends, yes, but even more important, shared with a God who loves and watches over me like a “mother hen brooding over her chicks” [Luke 13:34]. It is that same God who has said, “Behold, while you were in your mother’s womb, I knew you and I named you [Jeremiah 1:5]. How could I love you less now?”

To “let go and let God” is to put yourself into the hands of God, even for just a little while, until the challenges of life are more bearable. . . . It is not a form of “otherworldly” escape, for the pain, the anger, the fears, the frustrations are always, sadly, a part of life, not because God wants it so, but because of our own human failure to make it different.