Otec Richard popisuje dvě cesty, kterými nás utrpení může zavést - cestu, která nás naplňuje hořkostí, záští a obviňováním, nebo cestu, která obměkčuje naše srdce a přibližuje nás k Bohu. Pro mnohé z nás je utrpení koloběhem. Vracíme se tam a zpět, držíme se a necháváme jít, uzdravujeme se, znovu zraňujeme a znovu se uzdravujeme.

Když jsme uvnitř velké lásky a velkého utrpení, máme mnohem větší možnost vzdát se kontroly svého ega a otevřít se celému poli života. Ve velkém utrpení se věci dějí proti naší vůli-, což z něj dělá utrpení. Postupem času se můžeme naučit vzdát se svého bráněného stavu, protože zdánlivě nemáme na výběr. Situace je taková, jaká je, ačkoli se budeme nevyhnutelně pohybovat ve fázích popírání, hněvu, smlouvání, rezignace a (snad) přijetí. Utrpení nám může připadat nesprávné, smrtelné, absurdní, nespravedlivé, nemožné, fyzicky bolestivé nebo jen přesahující naši komfortní zónu. Chápete, proč musíme mít k utrpení správný postoj? Každý den nás tolik věcí vyvede z míry - i kdyby to byla jen dlouhá zastávka na semaforu. Pamatujte však, že pokud svou bolest neproměníme, určitě ji přeneseme na své okolí, a dokonce i na další generace.

Trpení nás samozřejmě může vést jedním ze dvou směrů: (1) může nás velmi zatrpknout a způsobit, že se uzavřeme do sebe, nebo (2) nás může učinit moudrými, soucitnými a naprosto otevřenými, protože naše srdce změklo, nebo možná proto, že máme pocit, že už nemáme co ztratit. Utrpení nás často přivádí až na samý okraj našich vnitřních zdrojů, kde "padáme do rukou živého Boha" (Žid 10,31), i když si nejsme jisti, zda v Boha věříme! Všichni se musíme modlit o milost této druhé cesty obměkčení a otevření. Domnívám se, že právě to je smyslem věty "zbav nás od zlého" v modlitbě Otče náš (modlitba Páně). V této větě neprosíme o to, abychom se vyhnuli utrpení. Je to, jako bychom se modlili: "Až přijdou velké zkoušky, Bože, drž se mě a nedovol, abych zahořkl nebo se stal obviňujícím" - což je zlo, které vede k mnoha dalším zlům.

Potýkání se s vlastním stínovým já, čelení vnitřním konfliktům a morálním selháním, prožívání odmítnutí a opuštění, každodenní ponižování nebo jakákoli forma omezení: to vše jsou brány k hlubšímu vědomí a rozkvětu duše. Tyto zkušenosti nám poskytují privilegované okno do nahého teď, do přítomného okamžiku, protože nám do tváře hledí nemožné rozpory. Tolik potřebné uzdravení, odpuštění toho, co je, a "oplakávání" a přijetí vlastní vnitřní chudoby a rozporů jsou často nezbytné zkušenosti, které člověka zvou do kontemplativní mysli. (Pavel to dělá nezapomenutelným způsobem od hlubin listu Římanům 7,14-15 až po výšiny své mystické poezie v listu Římanům 8)

Father Richard describes two paths that suffering can take us down—a path that fills us with bitterness, resentment, and blame; or a path that softens our hearts to grow closer to God. For many of us, suffering is a cycle. We go back and forth, holding on and letting go, healing, hurting anew, and healing again.

When we are inside of great love and great suffering, we have a much stronger possibility of surrendering our ego controls and opening ourselves to the whole field of life. In great suffering, things happen against our will—which is what makes it suffering. Over time, we can learn to give up our defended state, because we seemingly have no choice. The situation is what it is, although we will invariably cycle through stages of denial, anger, bargaining, resignation, and (hopefully) acceptance. The suffering might feel wrong, terminal, absurd, unjust, impossible, physically painful, or merely beyond our comfort zone. Can you see why we must have a proper attitude toward suffering? So many things, every day, leave us out of control—even if it is just a long stoplight. Remember, however, that if we do not transform our pain, we will surely transmit it to those around us and even to the next generation.

Suffering, of course, can lead us in either of two directions: (1) it can make us very bitter and cause us to shut down, or (2) it can make us wise, compassionate, and utterly open, because our hearts have been softened, or perhaps because we feel as though we have nothing more to lose. Suffering often takes us to the very edge of our inner resources where we “fall into the hands of the living God” (Hebrews 10:31), even when we aren’t sure we believe in God! We must all pray for the grace of this second path of softening and opening. My opinion is that this is the very meaning of the phrase “deliver us from evil” in the Our Father (Lord’s Prayer). In this statement, we aren’t asking to avoid suffering. It is as if we are praying, “When big trials come, God, hold on to me, and don’t let me turn bitter or blaming”—which is an evil that leads to so many other evils.

Struggling with one’s own shadow self, facing interior conflicts and moral failures, undergoing rejection and abandonment, daily humiliations, or any form of limitation: all are gateways into deeper consciousness and the flowering of the soul. These experiences give us a privileged window into the naked now, the present moment, because impossible contradictions are staring us in the face. Much-needed healing, forgiving what is, and “weeping over” and accepting one’s interior poverty and contradictions are often necessary experiences that invite a person into the contemplative mind. (Paul does this in a memorable way from the depths of Romans 7:14–15 to the heights of his mystical poetry in Romans 8.)