Episkopální kněz a emeritní učitel CAC Cynthia Bourgeault se s vámi podělí o příběh o nedílné roli těla při udržování naší víry:

V mnoha duchovních tradicích světa se na tělo pohlíží se strachem a podezřením, je považováno za sídlo touhy a v nejlepším případě za tupé zvíře, které je třeba vycvičit a přivést k podřízení se osobní vůli. Co se zde však opomíjí - a to je zásadně důležité - je, že pohyblivé centrum [1] v sobě nese také jedinečné vnímací dary, z nichž nejdůležitější je schopnost porozumět jazyku víry zakódovanému v posvátném gestu.

Je známá historka připisovaná ruskému pravoslavnému arcibiskupovi Antonínu Bloomovi [1914-2003] . . který tuto myšlenku vystihuje docela nápaditě. Přišel za ním na duchovní konzultaci mladý muž, rozzlobený a utrápený, protože nedokázal pochopit smysl svého křesťanství. Dogmata a teologie mu připadaly jako spousta blábolů a vyznání víry ho často přiváděly k zuřivosti. Toužil po životě ve víře. . . . Co mu otec Antonín navrhl?

Arcibiskup ho pozorně vyslechl a pak učinil poněkud překvapivý návrh: aby mladý muž prostě šel domů a po dobu jednoho měsíce dělal sto plných poklon denně.

No, v pravoslavné praxi není plná poklona pouhým pokývnutím, jak tomu bývá na Západě. Člověk se rozplácne na podlaze, obličejem dolů, s rozpaženýma rukama; v této pozici vydrží alespoň dlouhý nádech a výdech; a pak se pomalu zvedne na nohy... . . . Když se o měsíc později vrátil, [mladíkovy] oči zářily vírou a vyznání víry ho už nerozčilovalo. Důvodem bylo, jak arcibiskup dobře věděl, že díky hlubokým, rytmickým gestům klanění a vyprazdňování ten muž pochopil něco, co se rozumem najít nedalo. Žilo to v jeho těle. Tím, že se spojil se svým tělem, se znovu spojil s prameny své víry.

Podle Bourgeaulta nám naše tělo a jeho přirozené pohyby mohou nabídnout duchovní vhled způsobem, který intelektuální mysl prostě nemůže:

Je úžasné, jak tyto učební zážitky vždy skončí mezi našimi nejživějšími vzpomínkami na dětství. Z toho, že jsem se v sedmi letech naučil jezdit na kole, jsem poznal něco o vnitřní rovnováze, o tom, jak něco zvládnout zevnitř. Když jsem se naučil plavat, zjistil jsem, že důvěra znamená uvolnit se a nechat se držet něčím jiným. Z extatického milování jsem se naučil nebát se rozplynout v jednotě. Jazyk duchovní transformace je již vepsán hluboko v našich tělech. . . .

Pokud jde o duchovní cestu, snažit se najít víru pomocí intelektuálního centra je něco podobného, jako snažit se hrát na housle pilkou: je to prostě špatný nástroj pro tuto práci. To je jeden z důvodů, proč všechny náboženské tradice všeobecně trvají na tom, že náboženský život nelze uskutečňovat pouze pomocí mysli; ta je největší jednotlivou překážkou duchovního stávání se.

Episcopal priest and CAC teacher emerita Cynthia Bourgeault shares a story about the body’s integral role in sustaining our faith:

In many spiritual traditions of the world, the body is viewed with fear and suspicion, considered to be the seat of desire and at best a dumb beast that must be trained and brought into submission to the personal will. But what is missed here—and it is of crucial importance—is that the moving center [1] also carries unique perceptive gifts, the most important of which is the capacity to understand the language of faith encoded in sacred gesture.

There is a famous story attributed to Russian Orthodox archbishop Anthony Bloom [1914–2003] . . . that makes this point quite strikingly. A young man came to him for spiritual consultation, angry and distressed because he couldn’t make any sense out of his Christianity. The dogma and theology seemed like so much bunk, and the creeds frequently made him furious. He yearned for a life of faith. . . . What did Father Anthony suggest?

The archbishop listened intently and then made a rather surprising suggestion: that the young man simply go home and make one hundred full prostrations a day for a month.

Now in Orthodox practice a full prostration is not a simple bob-and-curtsy, as genuflection tends to be in the West. One goes flat out on the floor, face down, with arms outstretched; holds the position for at least a good long in-and-out breath; and then slowly rises to one’s feet. . . . When he returned a month later, [the young man’s] eyes were glowing with faith, and the creeds no longer made him angry. The reason, as the archbishop knew full well, is that through the deep, rhythmic gestures of bowing and emptying himself, the man came to understand something that could not be found by the mind. It lived in his body. In connecting with his body, he reconnected with the wellsprings of his faith.

According to Bourgeault, our bodies and their natural movements can offer us spiritual insights in a way that the intellectual mind simply cannot:

It’s amazing how those learning experiences invariably wind up among our most vivid childhood memories. From learning to ride a bicycle when I was seven, I came to know something about interior balance, getting the hang of something from the inside out. From learning to float, I discovered that trust means relaxing and letting something else hold you up. From ecstatic lovemaking, I learned not to fear dissolving into oneness. The language of spiritual transformation is already written deeply within our bodies. . . .

In terms of the spiritual journey, trying to find faith with the intellectual center is something like trying to play a violin with a saw: it’s simply the wrong tool for the job. This is one reason why all religious traditions have universally insisted that religious life cannot be done with the mind alone; that is the biggest single impediment to spiritual becoming.