Otec Richard nám připomíná, jak je důležité naslouchat moudrosti našeho těla:

Ačkoli začínáme svůj život ponořeni do jednotícího, kinestetického poznání, rychle se naučíme vidět ve světě rozdíly a rozdělení. Jako batole jsem se to naučil: "Já nejsem moje matka. Moje matka není já." Vyvíjející se ego vidí pomocí rozlišování a negace - kdo nejsme. I když je taková struktura ega přirozenou a nezbytnou součástí dospívání, vždy stojí v cestě celostnímu, nedvojnému vědomí duše. Moje identita - inteligence, morální cítění, bohatství a společenská třída - je bohužel získávána v kontrastu, srovnávání a soutěžení s osobou vedle mě. 

Můj klidný střed, mé Pravé Já, nepotřebuje proti sobě nic stavět, rozlišovat ani srovnávat. Prostě jen je a je spokojené. To musí být "perla nesmírné ceny". V míře, v jaké je naše duše živá a propojená, jsme spokojeni s "dostatečností" toho, kým jsme, a s přítomným okamžikem. (Obávám se, že v našem konzumním, soutěživém a stále více online světě je to stále těžší a těžší zažít)  

Život pouze z našeho ega nás odděluje od našeho těla a duše. Západní křesťanství a kultura do značné míry podlehly dualistickému rozdělení na tělo a duši. Křesťané dokonce mluví o "záchraně své duše", místo aby zachraňovali také své tělo. V zájmu efektivity a úspěchu často potlačujeme emoce a fyzické vjemy. Jsou vhodné chvíle, kdy se máme nechat vést myslícím rozumem, místo abychom okamžitě následovali instinkty svého těla. Musíme tak ale činit s vědomím a uznáním pro své tělo, místo abychom pocity vytěsnili a pokračovali v tom, co musíme udělat v následující hodině. Potlačování pocitů a vjemů je odsouvá do našeho nevědomého "stínového" já. Nezmizí. Vycházejí na povrch nečekaným a často bolestivým způsobem.

Potřebujeme porozumět kinestetickému, tělesnému poznání. Musíme se naučit rozpoznávat své tělesné reakce - ať už jde o strach, vzrušení, potěšení nebo bolest - protože odhalují další a důležité informace. Může trvat několik minut záměrného soustředění, než si uvědomíme napětí v ramenou, kručení v břiše, bušení srdce nebo husí kůži.

Irský básník a filozof John O'Donohue (1956-2008) to říká dobře: 

Vaše mysl vás může oklamat a postavit mezi vás a vaši přirozenost nejrůznější překážky, ale vaše tělo nelže. Vaše tělo vám řekne, pokud se mu věnujete, jaký je váš život a zda žijete ze své duše, nebo z labyrintů své negativity. . . . Lidské tělo je nejsložitější, nejrafinovanější a nejharmoničtější celek.  . .

Vaše tělo je v podstatě zástup různých členů, kteří v harmonii pracují na tom, aby umožnili vaši sounáležitost se světem. . . . Duše není jen v těle, ukrytá někde v jeho zákoutích. Pravda je spíše opačná. Vaše tělo je v duši a duše vás zcela prostupuje. [1] 

Father Richard reminds us of the importance of listening to our body’s wisdom:

Though we begin our lives immersed in unitive, kinesthetic knowing, we learn quickly to see distinctions and divisions in the world. As a toddler, I learned: “I am not my mother. My mother is not me.” The developing ego sees by differentiation and negation—who we are not. While such an ego structure is a natural, necessary part of growing up, it always gets in the way of the soul’s holistic, nondual consciousness. My identity—intelligence, moral sense, wealth, and social class—is unfortunately gained in contrast, comparison, and competition to the person next to me. 

My still center, my True Self, does not need to oppose, differentiate, or compare itself. It just is and is content. This must be “the pearl of great price.” To the extent that our soul is alive and connected, we are satisfied with the “enoughness” of who we are and the present moment. (In our consumeristic, competitive, and increasingly online world, I fear this is becoming harder and harder to experience.) 

Living solely out of our ego splits us off from our body and our soul. Western Christianity and culture have largely surrendered to the dualistic split of body vs. soul. Christians even speak of “saving their soul” instead of also saving their body. We often repress emotions and physical sensations for the sake of efficiency and success. There are appropriate times to let our thinking mind lead instead of immediately following our body’s instincts. But we must do so with awareness and appreciation for our body, rather than pushing feelings away and moving ahead with what we have to do in the next hour. Repressing feelings and sensations relegate them to our unconscious “shadow” self. They don’t go away. They come out in unexpected and often painful ways.

We need to understand kinesthetic, bodily knowing. We must learn to recognize our physical responses—be they fear, arousal, pleasure, or pain—because they reveal additional and important information. It may take a few minutes of intentional focus to become aware of tension in our shoulders, churning in our gut, a pounding heart, or goosebumps.

Irish poet and philosopher John O’Donohue (1956–2008) says this well: 

Your mind can deceive you and put all kinds of barriers between you and your nature; but your body does not lie. Your body tells you, if you attend to it, how your life is and whether you are living from your soul or from the labyrinths of your negativity. . . . The human body is the most complex, refined, and harmonious totality. . . .

Your body is, in essence, a crowd of different members who work in harmony to make your belonging in the world possible. . . . The soul is not simply within the body, hidden somewhere within its recesses. The truth is rather the converse. Your body is in the soul, and the soul suffuses you completely. [1]