Otec Richard Rohr potvrzuje, že pravé "poznání" se odehrává v našem těle, nejen v naší mysli:

Hluboké poznání a přítomnost se neodehrávají pomocí naší myslící mysli. Abychom něco skutečně poznali, musí být celá naše bytost otevřená, bdělá a přítomná. Být přítomní jsme intuitivně uměli už jako miminka. Psycholog D. W. Winnicott (1896-1971) kdysi řekl: "Neexistuje nic takového jako dítě." To, že jsme přítomní, je zřejmé. [1] Existuje pouze kojenec/pečující osoba. V prvních několika měsících jsou z pohledu kojence jedno a totéž. Kojenci vidí sami sebe zcela zrcadlově v očích své rodiny; brzy této vizi uvěří a stanou se jí. Kontemplativní modlitba nabízí podobné zrcadlení, když přijímáme a opětujeme božský pohled.

Historik Morris Berman ve své knize Coming to Our Senses poukazuje na to, že naše první zkušenost s tím, že žijeme, neprobíhá prostřednictvím vizuální nebo sluchové zkušenosti poznávání sebe sama skrze reakce druhých lidí; primárně ji pociťujeme v těle. Nazývá to kinestetickým poznáváním. Poznáváme se v bezpečí těch, kteří nás objímají, kůže na kůži. Toto rané setkání není ani tak slyšeno, viděno nebo myšleno. Je to cítění. To je původní poznání. [2]

Psychologové tvrdí, že když se začneme pohybovat mimo toto první kinestetické poznání, držíme se věcí, jako jsou plyšoví medvídci a panenky. Moje mladší sestra Alana měla jako miminko klasickou bezpečnostní deku. Vláčela ji všude, až byla špinavá a otrhaná, ale nemohli jsme jí ji vzít. Děti dělají takové věci, aby se ujistily, že jsou stále spojené a jedno. Všichni začínáme o tomto prvotním spojení pochybovat, protože rozdělení na subjekt a objekt v rozděleném světě pomalu přebírá vládu. Tělo/mysl/svět/já se začínají rozdělovat. Základní zlomové linie světa se pro nás stanou skutečností - a zbytek života strávíme snahou dát to všechno zase dohromady. Pravá spiritualita nás vždy přivádí zpět k tomuto původnímu, ztělesněnému poznání, které je jednotnou zkušeností.

Když je prvotní vědění zraněné nebo chybí, často se vytváří nesmírná pochybnost o naší vlastní a Boží základní dobrotě. Mnoho lidí žije s touto pochybností a náboženská zkušenost k nim přichází jen s velkými obtížemi. Většina lidí neví, jak se Bohu odevzdat. Jak se můžeme odevzdat, pokud nevěříme, že existuje Někdo důvěryhodný, komu se můžeme odevzdat?"

Naděje, že nám raný pohled našich pečovatelů řekl, že jsme základem milovaní. Když se však nevyhnutelně začneme vidět očima, které nás srovnávají, posuzují a zavrhují, pak potřebujeme spiritualitu, která nám pomůže uzdravit porušenost naší identity a našeho světa. Dar pravého náboženství spočívá v tom, že rozhrnuje závoj a říká nám, že naše prvotní zkušenost byla důvěryhodná. Říká nám, že jsme milovaní, ať už jsme tento zrcadlící pohled přijali, nebo ne. Ujišťuje nás, že žijeme v laskavém vesmíru, který je na naší straně. Vesmír, ujišťuje nás, je radikální milost.

Father Richard Rohr affirms that true “knowing” occurs within our bodies, not just our minds:

Deep knowing and presence do not happen with our thinking minds. To truly know something, our whole being must be open, awake, and present. We intuitively knew how to be present as babies. The psychologist D. W. Winnicott (1896–1971) once said “There is no such thing as a baby.” [1] There’s only an infant/caregiver. In the first several months, from the infant’s perspective, they are one and the same. Infants see themselves entirely mirrored in their family’s eyes; they soon believe and become this vision. Contemplative prayer offers a similar mirroring as we receive and return the divine gaze.

In his book Coming to Our Senses, historian Morris Berman makes the point that our first experience of being alive is not through the visual or auditory experience of knowing ourselves through other people’s responses; it is primarily felt in the body. He calls this kinesthetic knowing. We know ourselves in the security of those who hold us, skin to skin. This early encounter is not so much heard, seen, or thought. It’s felt. That’s the original knowing. [2]

Psychologists say that when we begin to move outside of that first kinesthetic knowing, we hold onto things like teddy bears and dolls. My little sister, Alana, had the classic security blanket as a baby. She dragged it everywhere until it was dirty and ragged, but we could not take it away from her. Children do such things to reassure themselves that they are still connected and one. We all begin to doubt this primal union as the subject/object split of a divided world slowly takes over. Body/mind/world/self all start getting split apart. The basic fault lines in the world become real to us—and the rest of life will be spent trying to put it all back together again. True spirituality is always bringing us back to this original, embodied knowing that is unitive experience.

When primal knowing is wounded or missing, an immense doubt is often created about our own and God’s foundational goodness. Many people live with this doubt, and religious experience only comes to them with great difficulty. Most people don’t know how to surrender to God. How can we surrender unless we believe there is Someone trustworthy out there to surrender to?

Hopefully, our caregivers’ early gaze told us we were foundationally beloved. But when we inevitably begin to see ourselves through eyes that compare, judge, and dismiss, then we need spirituality to help heal the brokenness of our identity and our world. The gift of true religion is that it parts the veil and tells us that our primal experience was trustworthy. It tells us that we are beloved, whether we received that mirroring gaze or not. It reassures us that we live in a benevolent universe, and it is on our side. The universe, it assures us, is radical grace.