Otec Richard popisuje, že nedůvěra křesťanství k tělu nepochází z Bible, ale z řecké filozofie:

Myslím, že můj brilantní františkánský profesor dějin a liturgiky, otec Larry Landini (1935-2005), možná podal nejlepší vysvětlení toho, proč se tolik křesťanů zřejmě stydí a bojí těla. V roce 1969, po čtyřech letech studia církevních dějin, nám otec Larry nabídl tato závěrečná slova: "Pamatujte si, že v praktické rovině byla křesťanská církev mnohem více ovlivněna Platónem než Ježíšem." Zanechal nás rozesmáté, ale také ohromené a smutné, protože čtyři roky poctivého studia církevních dějin nám napověděly, jaká je to vlastně pravda.

Pro Platóna byly tělo a duše neslučitelnými nepřáteli; hmota a duch byly ve vzájemném hlubokém rozporu. Pro Ježíše však mezi tělem a duší žádné nepřátelství neexistuje. To je vlastně jádrem Ježíšova uzdravujícího poselství i samotného vtělení. Ježíš, v němž se "Slovo stalo tělem" (Jan 1,14), byl plně lidský, i když byl plně božský, přičemž tělo i duch působily jako jeden celek.

V Apoštolském vyznání víry, které pochází z druhého století, říkáme: "Věřím ve vzkříšení těla."

Vyznání víry je v tomto případě vzkříšením těla. Vyznání víry neříká, že věříme ve vzkříšení ducha nebo duše - ale tolik lidí to tak slyší! A samozřejmě to neříká, protože duše nemůže zemřít. Místo toho ve vyznání víry vyznáváme, že lidské vtělení má věčný charakter. (Přečtěte si celý 1. list Korintským 15, kde se to Pavel snaží sdělit nekonečně tajemnými způsoby)

Křesťanství vznáší odvážný a široký nárok: Bůh vykupuje hmotu i ducha, celé stvoření. Bible hovoří o "novém nebi a nové zemi" a o sestoupení "nového Jeruzaléma z nebe", aby "žil mezi námi" (Zj 21,1-3). Tento fyzický vesmír a naše vlastní tělesnost se budou nějakým způsobem podílet na Věčném tajemství. Vaše tělo se podílí na samotném tajemství spasení. Ve skutečnosti je novým a trvalým chrámem (1 Kor 6,19-20 a celé Pavlovy listy).

Mnozí křesťané se mylně domnívali, že pokud by mohli "zemřít" svému tělu, jejich duch by z nějakého důvodu zázračně povstal. Často tomu bylo právě naopak. Po staletích odmítání těla a nedostatku jakékoli pozitivní teologie těla je dnes Západ v pasti závislosti na návykových látkách, obezity, anorexie, bulimie, plastické chirurgie a posedlosti vzhledem a zachováním těchto těl. Naše ubohá těla, která Ježíš potvrzoval, se stala schránkami tolika negativity a posedlosti.

Kyvadlo se nyní vychýlilo opačným směrem a zápal pro posilovny a salony vyvolává dojem, že se jedná o nové katedrály kultu. Tělo se právem znovu hlásí ke své dobrotě a důležitosti. Můžeme nějak uctívat tělo i ducha společně? Pokud je křesťanství jakkoli zaměřeno proti tělu, není to autentické křesťanství. Vtělení nám říká, že tělo a duch musí plně fungovat a být respektovány jako jeden celek.

Father Richard describes how Christianity’s distrust of the body originates not from the Bible, but from Greek philosophy:

I think my brilliant Franciscan history and liturgy professor, Father Larry Landini (1935–2005), may have given the best explanation for why so many Christians seem to be ashamed and afraid of the body. In 1969, after four years studying church history, Father Larry offered these final words to us: “Just remember, on the practical level, the Christian Church was much more influenced by Plato than it was by Jesus.” He left us laughing, but also stunned and sad, because four years of honest church history had told us how true this actually was.

For Plato, body and soul were incompatible enemies; matter and spirit were at deep odds with one another. Yet for Jesus, there is no animosity between body and soul. In fact, this is the heart of Jesus’ healing message and of the incarnation itself. Jesus, in whom “the Word became flesh” (John 1:14), was fully human, even as he was fully divine, with both body and spirit operating as one.

In the Apostles’ Creed, which goes back to the second century, we say, “I believe in the resurrection of the body.” The creed doesn’t say we believe in the resurrection of the spirit or the soul—but so many people hear it this way! And, of course, it doesn’t say that because the soul cannot die. Instead, we profess in the creed that human embodiment has an eternal character to it. (Read all of 1 Corinthians 15 where Paul tries to communicate this in endlessly mysterious ways.)

Christianity makes a daring and broad claim: God is redeeming matter and spirit, the whole of creation. The Bible speaks of the “new heaven and the new earth” and the descent of the “new Jerusalem from heaven” to “live among us” (Revelation 21:1–3). This physical universe and our own physicality are somehow going to share in the Eternal Mystery. Your body participates in the very mystery of salvation. In fact, it is the new and lasting temple (1 Corinthians 6:19–20 and throughout Paul’s letters).

Many Christians falsely assumed that if they could “die” to their body, their spirit would for some reason miraculously arise. Often the opposite was the case. After centuries of body rejection, and the lack of any positive body theology, the West is now trapped in substance addiction, obesity, anorexia, bulimia, plastic surgery, and an obsession with appearance and preserving these bodies. Our poor bodies, which Jesus affirmed, have become the receptacles of so much negativity and obsession.

The pendulum has now swung in the opposite direction, and the fervor for gyms and salons makes one think these are the new cathedrals of worship. The body is rightly reasserting its goodness and importance. Can we somehow honor both body and spirit together? When Christianity is in any way anti-body, it is not authentic Christianity. The incarnation tells us that body and spirit must fully operate and be respected as one.