V této přednášce se Richard podělí o svobodu, kterou získáme, když se "zbavíme" falešných představ o sobě samých jako o zcela nevinných nebo čistých. Nacházíme odvahu být tím, kým jsme, v Bohu a připojit se k němu v proudu milosti:

K Bohu nepřicházíme tím, že to děláme správně, ale tím, že to děláme špatně. A přesto je velkým odpuštěním odpustit si, že to děláme špatně. To je asi nejtěžší odpuštění ze všech: že nejsem dokonalý, že nejsem nezraněný, že nejsem nevinný. "Své tajemství se člověk vždycky dozvídá za cenu své nevinnosti." [1] Pokud si chci udržet obraz sebe sama jako nevinného, nadřazeného, spravedlivého nebo spaseného, mohu tak učinit pouze za cenu pravdy. Musím odmítnout tajemnou stránku, stinnou stránku, porušenou stránku, nevědomou stránku téměř všeho.

Umění nechat jít je skutečně cestou do nebe, protože když tam spadneme až na dno, dopadneme na pevnou půdu, na velký základ. . . . Na tomto základu, kde nemusíme nic dokazovat, nic chránit, jsme se setkali s nepřítelem a nepřítelem jsme my. Jsem, kdo jsem, kdo jsem, a z nějakého neuvěřitelného důvodu se Bůh rozhodl milovat právě tohle. . . .

Pustit se je něco jiného než popírat nebo potlačovat. Abychom to mohli nechat jít, musíme si to přiznat. Musíme to vlastnit. Nechat to jít je něco jiného než obrátit to proti sobě. Nechat to jít je jiné než to promítat na druhé. Nechat jít znamená, že popírané, potlačované, odmítané části našeho vlastního já, které jsou přesto pravdivé, vidíme takové, jaké jsou, ale neobracíme je proti sobě nebo proti druhým, takže nechat jít není popření. Není to předstírání. Náboženským výrazem pro odpoutání je slovo "odpuštění". Je to pozitivní způsob, jak se vypořádat s vlastním zraněním. Vidíme ji a předáváme ji Bohu. Předáváme ji dějinám. . . .

Způsob pláče, pláče, je jiný než napravování. Je jiný než pochopení. Proto často pláčeme, když odpouštíme. . . . Když to nemůžeme napravit, když to nemůžeme vysvětlit, když to nemůžeme kontrolovat, když to nemůžeme ani pochopit, můžeme pouze odpustit. Nechat to být, vyplakat se nad tím. Je to jiný způsob bytí. . . .

Je mi jasné, proč je odpuštění téměř jádrem věci a Ježíšovým předpokladem pro to, aby nám Bůh odpustil, je prostě odpustit jeden druhému. . . . Ježíš řekl, že Božího odpuštění se nám dostane do té míry, do jaké dokážeme být prostředníky odpuštění jeden pro druhého. Jinými slovy, odpuštění má jeden celek. Ti, kdo ho dávají, ho mohou přijímat. Ti, kdo ho přijímají, ho mohou dávat. Pokud jsme v kanálu lásky, pokud jsme v oceánu milosrdenství, upřímně řečeno, je to jediná věc, která má smysl.

In this talk, Richard shares about the freedom we gain from “letting go” of any false images of ourselves as totally innocent or pure. We find the courage to be who we are in God and to join God in the flow of grace:

We come to God not by doing it right, but by doing it wrong. And yet the great forgiveness is to forgive ourselves for doing it wrong. That’s probably the hardest forgiveness of all: that I’m not perfect, that I’m not unwounded, I’m not innocent. “One always learns one’s mystery at the price of one’s innocence.” [1] If I want to maintain an image of myself as innocent, superior, righteous, or saved, I can only do that at the cost of truth. I have to reject the mysterious side, the shadow side, the broken side, the unconscious side of almost everything.

The art of letting go really is the way to heaven because when we fall down there to the bottom, we fall on solid ground, the great foundation. . . . On that foundation where we have nothing to prove, nothing to protect, we have met the enemy and the enemy is us. I am who I am who I am, and for some unbelievable reason, that’s what God has chosen to love. . . .

Letting go is different than denying or repressing. To let go of it, we have to admit it. We have to own it. Letting go is different than turning it against our self. Letting go is different than projecting onto others. Letting go means that the denied, repressed, rejected parts of our own self which are nonetheless true are seen for what they are, but not turned against self or against others, so letting go is not denial. It’s not pretend. The religious word for letting go is the word “forgiveness.” This is the positive way to deal with our own woundedness. We see it and we hand it over to God. We hand it over to history. . . .

The mode of weeping, of crying, is different than fixing. It’s different than understanding. That’s why we often cry when we forgive. . . . When we can’t fix it, when we can’t explain it, when we can’t control it, when we can’t even understand it, we can only forgive it. Let go of it, weep over it. It’s a different mode of being. . . .

I can see why forgiveness is almost the heart of the matter, and Jesus’ prerequisite for being forgiven by God is simply to forgive one another. . . . Jesus said we will receive the forgiveness of God to the degree that we can be conduits of forgiveness for one another. In other words, forgiveness is of one piece. Those who give it can receive it. Those who receive it can give it. If we’re in the conduit of love, if we’re in the ocean of mercy, frankly, it’s the only thing that makes sense.