Otec Richard se s vámi podělí o své zkušenosti s tím, jak náročné je vyslechnout druhého bez agendy a obranářství:  

Můžeme převzít odpovědnost za to, že lidi tlačíme do polarizovaných pozic, když nestojíme uprostřed soucitu? Přemýšlím o tom, jak často během mých přednášek někdo zvedne ruku a řekne: "Nesouhlasím s tím, co jste právě řekl." To je pro mě velmi důležité. Často neslyšeli nebo nepochopili, co jsem řekl, a nemají pokoru se zeptat, a to neobviňujícím způsobem: "Slyšel jsem vás správně, když jste říkal ... . ?" nebo "Co jste měl na mysli, když jste řekl . ?" Samozřejmě se někdy mýlím, ale taková mentalita nepodporuje dialog ani vzájemnost. Bohužel i moje reakce často trpí kvůli vyvolané negativní energii. Jsem pak v defenzivě nebo se koušu do jazyka, abych ovládl své vlastní soudy nebo touhu útočit zpět. Výsledkem je přinejlepším polovičatá reakce, protože prostředí není bezpečné a přívětivé.

Odpovědi tohoto druhu jsou obvykle plné domněnek: "Rozuměl jsem ti. Znám vaši motivaci. Vím, co se snažíte říct. Proto mám vlastně potřebu a právo na vás zaútočit". Obvykle se v takovém kontextu ani jedna osoba nerozvíjí a nerozšiřuje. Pravda není dobře podávána, protože ani jeden z jedinců se necítí bezpečně, respektovaně nebo propojeně. To se bohužel stalo stavem naší veřejné diskuse.

Naštěstí se vždy najdou lidé, kteří mají tu milost a schopnost zapojit se do reflektivního naslouchání, zeptat se: "Richarde, rozuměl jsem tomu, co jsi říkal?" a zopakovat mi zpětně své vnímání toho, co jsem řekl. Obvykle pak mohu upřesnit nebo třeba přiznat, že jsem špatně komunikoval nebo že se ve skutečnosti mýlím. Když dokážeme takto naslouchat a reagovat, ke každému člověku se chováme s úctou a důstojností, kterou si jako Boží děti zaslouží. Každý člověk se cítí být vyslyšen a nedorozumění jsou soucitně objasněna.

Naneštěstí takto ego nepracuje rádo. Opozice nám dává pocit, že za něco stojíme, falešný pocit nezávislosti, moci a kontroly. Soucit a pokora nám nedávají pocit kontroly ani psychického pohodlí. Musíme být ochotni opustit svou morální výšku a vyslechnout pravdu, kterou nám druhý člověk možná říká, i kdyby to bylo jen deset procent toho, co říká. Soucit a dialog jsou v podstatě zranitelné pozice. Pokud si potrpíme na kontrolu a předvídatelnost, málokdy se snížíme ke zranitelnosti nechráněného naslouchání nebo k děsivosti dialogu. Pokud nejsme schopni naslouchat druhým, nebudeme schopni naslouchat ani Bohu. Pokud celý den trávíme tím, že kontrolujeme a blokujeme druhé, proč bychom se měli měnit, když poklekneme k modlitbě?"

Father Richard shares his experience of how challenging it is to hear each other without agenda or defensiveness:  

Can we take responsibility for the fact that we push people to polarized positions when we do not stand in the compassionate middle? I think of how often, during my talks, someone raises a hand and says, “I disagree with what you just said.” Often, they did not hear or understand what I said, and they don’t have the humility to ask, in a non-accusatory way: “Did I hear you correctly in saying . . . ?” or “What do you mean when you say . . . ?” Of course, sometimes I am wrong, but such a mentality does not encourage dialogue or mutuality. Unfortunately, my response also often suffers because of the negative energy generated. I am then defensive or biting my tongue to control my own judgments or desire to attack back. The result is a half response, at best, because the environment is not safe and congenial.

Responses of this sort are usually full of assumptions: “I did understand you. I know your motivation. I know what you’re trying to say. Therefore, I actually have the need and right to attack you.” Normally, neither person grows or expands in such a context. The truth is not well served, because neither individual feels secure, respected, or connected. Unfortunately, this has become the state of our public discourse.

Fortunately, there will always be people who have the grace and the ability to engage in reflective listening, to ask, “Richard, did I understand what you were saying?” and repeat back to me their perception of what I said. Normally then I can clarify, or perhaps admit that I have communicated poorly or am, in fact, incorrect. When we can listen and respond in that way, each person is treated with the respect and dignity they deserve as children of God. Each person feels heard, and misunderstandings are clarified compassionately.

Unfortunately that is not the way the ego likes to work. Opposition gives us a sense of standing for something, a false sense of independence, power, and control. Compassion and humility don’t give us a sense of control or psychic comfort. We have to be willing to let go of our moral high ground and hear the truth that the other person may be speaking, even if it is only ten percent of what they are saying. Compassion and dialogue are essentially vulnerable positions. If we are into control and predictability, we will seldom descend into the vulnerability of undefended listening or the scariness of dialogue. If we are incapable of hearing others, we will also be incapable of hearing God. If we spend all day controlling and blocking others, why would we change when we kneel to pray?