Sikhská aktivistka Valarie Kaur se zavázala naslouchat těm, s nimiž nesouhlasí. Zde popisuje některé postupy, které jí to umožňují:

Hluboké naslouchání je aktem odevzdání se. Riskujeme, že nás to, co slyšíme, změní. Když opravdu chci slyšet příběh druhého člověka, snažím se nechat své předsudky za dveřmi a přiblížit se jeho vyprávění. Když mluví druzí, vždy částečně naslouchám myšlenkám ve své hlavě, takže vědomě ztiším své myšlenky a začnu naslouchat svými smysly. . . . Nejdůležitější součástí naslouchání je ptát se, o co jde druhému člověku. Snažím se pochopit, co je pro něj důležité, ne co si myslím, že je důležité. Někdy se začnu v jejich příběhu ztrácet. Jakmile si všimnu, že se cítím odvázaný, snažím se stáhnout zpět do svého těla, jako bych se vracel domů. Jak říká Hannah Arendtová [1906-1975]: "Člověk trénuje svou představivost, aby se vydal na návštěvu". [1] Po skončení příběhu se musíme vrátit na svou kůži, do svého vlastního pohledu na svět, a všimnout si, jak nás návštěva změnila.

Kaur chápe komplikovanou povahu naslouchání těm, které považujeme za své náboženské, kulturní a politické "protivníky", a emocionální daň, kterou si to vybírá:

Ukazuje se, že je nesmírně obtížné sblížit se s někým, koho považujete za naprosto odporného. Jak naslouchat někomu, když je nám jeho přesvědčení odporné? Nebo rozzuřující? Nebo děsivé? Mezi námi a dotyčným se vytvoří neviditelná zeď, propast, kterou se zdá být nemožné překročit. Ani nevíme, proč bychom se ji měli snažit překročit. . . . V těchto chvílích si můžeme uvědomit, že cílem naslouchání není cítit empatii k našim oponentům, potvrzovat jejich myšlenky, nebo dokonce v danou chvíli měnit jejich názor. Naším cílem je jim porozumět. . . .

Když je naslouchání těžké, soustředím se na další nádech. Všímám si pocitů ve svém těle: tepla, sevření a stahů. Vnímám půdu pod nohama. Jsem v bezpečí? Pokud ano, zůstanu a znovu zpomalím dech, zklidním mysl a uvolním tlak, který mě tlačí k obraně své pozice. Snažím se přemýšlet o příběhu tohoto člověka a o možném zranění v něm. Přemýšlím o upřímné otázce a snažím se zůstat zvědavý dostatečně dlouho, aby mě to, co slyším, změnilo. Možná, jen možná, se můj oponent začne na oplátku zajímat o mě, bude mi klást otázky a naslouchat mému příběhu. Možná se jejich názory začnou rozpadat a otevřou se jim přitom nové obzory. . . . Ale možná také ne. Na tom nezáleží, pokud je hlavním cílem naslouchání prohloubení mého vlastního porozumění. Naslouchání nepřiznává druhé straně legitimitu. Uděluje jí lidskost - a zachovává tu naši.

Sikh activist Valarie Kaur has made a commitment to listen to those with whom she disagrees. Here she describes some of the practices that make it possible:

Deep listening is an act of surrender. We risk being changed by what we hear. When I really want to hear another person’s story, I try to leave my preconceptions at the door and draw close to their telling. I am always partially listening to the thoughts in my own head when others are speaking, so I consciously quiet my thoughts and begin to listen with my senses. . . . The most critical part of listening is asking what is at stake for the other person. I try to understand what matters to them, not what I think matters. Sometimes I start to lose myself in their story. As soon as I notice feeling unmoored, I try to pull myself back into my body, like returning home. As Hannah Arendt [1906–1975] says, “One trains one’s imagination to go visiting.” [1] When the story is done, we must return to our skin, our own worldview, and notice how we have been changed by our visit.

Kaur understands the complicated nature of listening to those we see as our religious, cultural, and political “opponents” and the emotional toll it takes:

It turns out it is extremely difficult to draw close to someone you find absolutely abhorrent. How do we listen to someone when their beliefs are disgusting? Or enraging? Or terrifying? . . . An invisible wall forms between us and them, a chasm that seems impossible to cross. We don’t even know why we should try to cross it. . . . In these moments, we can choose to remember that the goal of listening is not to feel empathy for our opponents, or validate their ideas, or even change their mind in the moment. Our goal is to understand them. . . .

When listening gets hard, I focus on taking the next breath. I pay attention to sensations in my body: heat, clenching, and constriction. I feel the ground beneath my feet. Am I safe? If so, I stay and slow my breath again, quiet my mind, and release the pressure that pushes me to defend my position. I try to wonder about this person’s story and the possible wound in them. I think of an earnest question and try to stay curious long enough to be changed by what I hear. Maybe, just maybe, my opponent will begin to wonder about me in return, ask me questions, and listen to my story. Maybe their views will start to break apart and new horizons will open in the process. . . . Then again, maybe not. It doesn’t matter as long as the primary goal of listening is to deepen my own understanding. Listening does not grant the other side legitimacy. It grants them humanity—and preserves our own.