Otec Richard začíná svou knihu Všeobecný Kristus citátem anglické mystičky Caryll Houselanderové (1901-1954), která při jízdě metrem a procházkách Londýnem zažila Krista ve tvářích lidí kolem sebe. Z tohoto mystického zážitku poznala:

Kristus je všude; v [Kristu] má každý druh života smysl a má vliv na každý jiný druh života. Není to pošetilá hříšnice jako já, která běhá po světě s vyvrženci a cítí se velkomyslná, kdo se k nim nejvíce přiblíží a přináší jim uzdravení; je to kontemplativní žena ve své cele, která na ně nikdy nepohlédla, ale v níž se Kristus postí a modlí se za ně - nebo to může být chartistka, v níž se Kristus znovu stává služebníkem, nebo [vládce], jehož zlatá koruna skrývá korunu trnovou. Uvědomění si naší jednoty v Kristu je jediným lékem na lidskou osamělost. I pro mě je to jediný konečný smysl života, jediná věc, která dává každému životu smysl a cíl. [1]

Otec Richard pokračuje:

Otázka pro mě - a pro nás - zní: Kdo je ten "Kristus", kterého Caryll Houselanderová viděla prostupovat a vyzařovat ze všech svých spolucestujících? Kristus pro ni zjevně nebyl jen Ježíš Nazaretský, ale něco mnohem nesmírnějšího, dokonce kosmického významu. Věřím, že tato vize, s níž se jednou setkáme, má moc radikálně změnit to, čemu věříme, jak vnímáme druhé a jaký k nim máme vztah, náš pocit, jak velký Bůh může být, a naše chápání toho, co Stvořitel dělá v našem světě.

Kosmické pojetí Krista nikomu nekonkuruje a nikoho nevylučuje, ale zahrnuje všechny a všechno (Sk 10,15.34). V tomto chápání křesťanského poselství jsou Stvořitelova láska a přítomnost zakotveny ve stvořeném světě a jakékoli myšlenkové rozlišování mezi "přirozeným" a "nadpřirozeným" se rozpadá.

Když vím, že svět kolem mne je místem skrývání i zjevení Boha, nemohu již udržovat výrazný odstup mezi přirozeným a nadpřirozeným, mezi svatým a profánním. (Božský "hlas" to přesně objasňuje velmi odolnému Petrovi ve Skutcích 10). Vše, co vidím a znám, je skutečně jeden "vesmír" , který se točí kolem jednoho soudržného středu. Tato božská přítomnost usiluje o spojení a společenství, nikoliv o oddělení nebo rozdělení -kromě ještě hlubšího budoucího sjednocení. Jaký je to rozdíl ve způsobu, jakým kráčíme světem, v tom, jak se během dne setkáváme s každým člověkem! Jako by všechno, co se zdálo být zklamáním a "padlé", všechny ty velké odstrky proti proudu dějin, bylo nyní možné vnímat jako jeden celek pohybu, stále okouzlený a využívaný Boží láskou. Všechno musí být nějak použitelné a naplněné silou, dokonce i věci, které se jeví jako zrada nebo ukřižování.

Father Richard begins his book The Universal Christ by quoting English mystic Caryll Houselander (1901–1954), who experienced Christ in the faces of people around her while riding the subway and walking through London. From that mystical experience, she knew:

Christ is everywhere; in [Christ] every kind of life has a meaning and has an influence on every other kind of life. It is not the foolish sinner like myself, running about the world with reprobates and feeling magnanimous, who comes closest to them and brings them healing; it is the contemplative in her cell who has never set eyes on them, but in whom Christ fasts and prays for them—or it may be a charwoman in whom Christ makes Himself a servant again, or a [ruler] whose crown of gold hides a crown of thorns. Realization of our oneness in Christ is the only cure for human loneliness. For me, too, it is the only ultimate meaning of life, the only thing that gives meaning and purpose to every life. [1]

Father Richard continues:

The question for me—and for us—is: Who is this “Christ” that Caryll Houselander saw permeating and radiating from all her fellow passengers? Christ for her was clearly not only Jesus of Nazareth but something much more immense, even cosmic, in significance. I believe this vision, once encountered, has power to radically alter what we believe, how we see others and relate to them, our sense of how big God might be, and our understanding of what the Creator is doing in our world.

A cosmic notion of the Christ competes with and excludes no one, but includes everyone and everything (Acts 10:15, 34). In this understanding of Christianity’s message, the Creator’s love and presence are grounded in the created world, and any mental distinction between “natural” and “supernatural” falls apart.

When I know that the world around me is both the hiding place and the revelation place of God, I can no longer maintain a significant distance between the natural and the supernatural, between the holy and the profane. (A divine “voice” makes this exactly clear to a very resistant Peter in Acts 10.) Everything I see and know is indeed one “universe” that revolves around one coherent center. This Divine Presence seeks connection and communion, not separation or division—except for the sake of an even deeper future union. What a difference this makes in the way we walk through the world, in how we encounter every person in the course of a day! It is as though everything that seemed disappointing and “fallen,” all the major pushbacks against the flow of history, can now be seen as one whole movement, still enchanted and made use of by God’s love. All of it must somehow be usable and filled with potency, even the things that appear as betrayals or crucifixions.