Sestra Thea Bowmanová (1937-1990), františkánská sestra ustavičné adorace, se v roce 1989 obrátila na katolické biskupy Spojených států. Zazpívala několik veršů afroamerického spirituálu "Někdy se cítím jako dítě bez matky / Daleko od domova” a objímajíc svou černošskou, katolickou a ženskou identitu řekla:

Co to znamená být černoch a katolík? Znamená to, že chodím do svého kostela plně funkční. . . . Přináším sebe, své černošské já, všechno, co jsem, co mám, co mám a čím se, jak doufám, stanu; přináším celou svou historii, své tradice, své zkušenosti, svou kulturu, své afroamerické písně a tance a gesta a pohyby a učení a kázání a uzdravování a odpovědnost jako dar církvi.

Přináším spiritualitu, která... je kontemplativní a biblická a holistická, přináším do náboženství celek mysli a představivosti, paměti, pocitů a vášně a emocí a intenzity, víru, která je ztělesněnou, vtělenou chválou, spiritualitu... která  vykročí ve víře, která se opírá o Pána, spiritualitu, která je společná, která se snaží chodit a mluvit a pracovat a modlit se a hrát si společně. . . .

Spiritualita, která uprostřed mše svaté nebo uprostřed kázání prostě možná bude muset vykřiknout a říct: "Amen, aleluja, děkuji ti, Ježíši". Víra, která se snaží být naplněna Duchem. Stařenky říkají, že když miluješ Pána, svého Boha, celým svým srdcem, [celou] svou duší a celou svou myslí a celou svou silou, pak chválíš Pána celým svým srdcem, duší, myslí a silou a nepřinášíš [Bohu] žádnou slabou službu. ...  

Dnes jsme povoláni k tomu, abychom společně kráčeli novým způsobem k této zaslíbené zemi a oslavovali to, kým jsme a čí jsme. Pokud jako církev kráčíme společně, nedovolte, aby vás někdo rozdělil. To je jedna z věcí, které vás černošský lid může naučit. Nedovolte, aby vás lid rozděloval nebo abyste dávali laiky sem a duchovní sem, [nebo] abyste dávali biskupy do jedné místnosti a duchovní do druhé místnosti, abyste dávali ženy sem a muže sem.

Církev nás učí, že církev je rodina. Je to rodina rodin a rodina musí zůstat pohromadě. Víme, že když zůstaneme pohromadě, když budeme chodit a mluvit a pracovat a hrát si a stát společně v Ježíšově jménu, budeme tím, za koho se vydáváme, skutečně katolíky; a zvítězíme - překonáme chudobu, překonáme osamělost, překonáme odcizení a společně vybudujeme svaté město, nový Jeruzalém, oddělené město, kde budou vědět, že jsme jeho, protože se máme rádi.

Sister Thea Bowman (1937–1990), a Franciscan Sister of Perpetual Adoration, addressed the United States Catholic bishops in 1989. She sang several lines of the African-American spiritual “Sometimes I feel like a motherless child / A long way from home” and embracing her Black, Catholic, female identity, she said:

What does it mean to be Black and Catholic? It means that I come to my church fully functioning. . . . I bring myself, my Black self, all that I am, all that I have, all that I hope to become; I bring my whole history, my traditions, my experience, my culture, my African-American song and dance and gesture and movement and teaching and preaching and healing and responsibility as a gift to the church.

I bring a spirituality that . . . is contemplative and biblical and holistic, bringing to religion a totality of minds and imagination, of memory, of feeling and passion and emotion and intensity, of faith that is embodied, incarnate praise, a spirituality . . . that  steps out in faith, that leans on the Lord, a spirituality that is communal, that tries to walk and talk and work and pray and play together. . . .

A spirituality that in the middle of your Mass or in the middle of your sermon just might have to shout out and say, “Amen, hallelujah, thank you Jesus.” A faith that attempts to be Spirit-filled. The old ladies say if you love the Lord your God with your whole heart, [with] your whole soul and your whole mind and all your strength, then you praise the Lord with your whole heart and soul and mind and strength and you don’t bring [God] any feeble service. . . .  

Today we’re called to walk together in a new way toward that land of promise and to celebrate who we are and whose we are. If we as church walk together, don’t let nobody separate you. That’s one thing Black folk can teach you. Don’t let folk divide you or put the lay folk over here and the clergy over here, [or] put the bishops in one room and the clergy in the other room, put the women over here and the men over here.

The church teaches us that the church is a family. It’s a family of families and the family got to stay together. We know that if we do stay together, if we walk and talk and work and play and stand together in Jesus’ name, we’ll be who we say we are, truly Catholic; and we shall overcome—overcome the poverty, overcome the loneliness, overcome the alienation, and build together a holy city, a new Jerusalem, a city set apart where they’ll know we are his because we love one another.