V denních meditacích tohoto týdne najdete spisy mystiček dvacátého století. Každá z nich se dělí o svou zkušenost s Bohem jako bezpodmínečnou a nepřekonatelnou láskou ze svého jedinečného prostředí. Otec Richard Rohr věří, že to platí pro všechny mystičky:  

Lidé, kteří dobře znají Boha - mystici, poustevníci, ti, kteří riskují vše, aby našli Boha - se vždy setkávají s milencem, nikoliv s diktátorem. Boha nikdy nenajdeme jako násilnického otce nebo tyranskou matku; Bůh je vždy milenec větší, než jsme se odvážili doufat. Jak moc se liší od "správce účtu", kterého většina lidí zřejmě uctívá. Bůh je milenec, který všechno přijímá a odpouští. 

Když vstoupíme do Přítomnosti, najdeme někoho, kdo není proti nám, ale někoho, kdo je rozhodně pro nás! Mystikové poznávají, že je drží někdo jiný. Lidé, kteří se modlí, vždycky říkají: "Někdo je pro mě víc než já sám pro sebe." To je pro ně jako pro někoho jiného. Modlitba je být milován na hluboké, sladké úrovni. Doufám, že každý někdy pocítil takovou intimitu o samotě s Bohem. Slibuji, že je dostupná všem. Možná, že mnozí z nás jen potřebují, aby jim někdo řekl, že právě tohle mají očekávat a hledat. Bojíme se o to požádat, bojíme se to hledat. Připadá nám to troufalé. Nemůžeme věřit, že taková láska existuje. Ale ona existuje.

Otec Richard v posledních několika letech našel velkou inspiraci ve spisech židovského mystika Etty Hillesuma (1914-1943). Ve svých dopisech z tranzitního tábora Westerbork Hillesumová popisuje útěchu, kterou nachází v neustálé Boží přítomnosti:

Učinil jsi mě tak bohatou, ó Bože, prosím, dovol mi rozdělit se o Tvou krásu s otevřenýma rukama. Můj život se stal nepřetržitým dialogem s Tebou, ó Bože, jedním velkým dialogem. Někdy, když stojím v některém koutě tábora, nohama stojím na Tvé zemi a oči mám pozvednuté k Tvému nebi, mi někdy po tváři stékají slzy, slzy hlubokého dojetí a vděčnosti. Také v noci, když ležím ve své posteli a odpočívám v Tobě, ó Bože, mi po tváři stékají slzy vděčnosti, a to je moje modlitba. Už několik dní jsem strašně unavená, ale i to přejde. Věci přicházejí a odcházejí v hlubším rytmu a lidé se musí naučit naslouchat; to je to nejdůležitější, co se musíme v tomto životě naučit. Nevyzývám Tě, Bože, můj život je jeden velký dialog s Tebou. Možná se nikdy nestanu velkým umělcem, jakým bych opravdu chtěl být, ale v Tobě, Bože, jsem již jistý. Někdy se snažím vyloudit malé hloubky a nejisté povídky, ale vždycky skončím u jednoho jediného slova: Bůh. A to říká všechno a nic víc není potřeba. A všechny mé tvůrčí síly se promítají do vnitřních dialogů s Tebou. Tlukot mého srdce se prohlubuje, je aktivnější, a přesto klidnější, a já jako bych si celou dobu ukládal vnitřní bohatství. [1]

This week’s Daily Meditations feature writings of twentieth-century women mystics. Each one shares her experience of God as unconditional and unsurpassed love from her unique background. Father Richard Rohr believes this is true for all mystics:  

People who know God well—mystics, hermits, those who risk everything to find God—always meet a lover, not a dictator. God is never found as an abusive father or a tyrannical mother; God is always a lover greater than we dared hope for. How different from the “account manager” most people seem to worship. God is the lover who receives and forgives everything. 

When we go into the Presence, we find someone not against us, but someone who is definitely for us! Mystics recognize someone else is holding them. People who pray always say, “Someone is for me more than I am for myself.” Prayer is being loved at a deep, sweet level. I hope everyone has felt such intimacy alone with God. I promise it is available to all. Maybe a lot of us just need to be told that this is what we should expect and seek. We’re afraid to ask for it; we’re afraid to seek. It feels presumptuous. We can’t trust that such a love exists. But it does.

Father Richard has found great inspiration over the past several years in the writings of Jewish mystic Etty Hillesum (1914–1943). In her letters from the Westerbork transit camp, Hillesum describes the solace she finds in God’s continual presence:

You have made me so rich, oh God, please let me share out Your beauty with open hands. My life has become an uninterrupted dialogue with You, oh God, one great dialogue. Sometimes when I stand in some corner of the camp, my feet planted on Your earth, my eyes raised toward Your heaven, tears sometimes run down my face, tears of deep emotion and gratitude. At night, too, when I lie in my bed and rest in You, oh God, tears of gratitude run down my face, and that is my prayer. I have been terribly tired for several days, but that too will pass. Things come and go in a deeper rhythm, and people must be taught to listen; it is the most important thing we have to learn in this life. I am not challenging You, oh God, my life is one great dialogue with You. I may never become the great artist I would really like to be, but I am already secure in You, God. Sometimes I try my hand at turning out small profundities and uncertain short stories, but I always end up with just one single word: God. And that says everything, and there is no need for anything more. And all my creative powers are translated into inner dialogues with You. The beat of my heart has grown deeper, more active, and yet more peaceful, and it is as if I were all the time storing up inner riches. [1]