Gary Paul Nabhan je absolventem Školy života CAC a profesním členem Ekumenického řádu františkánů. Biolog ochrany přírody, sadař a vypravěč se s vámi podělí o svou účast na první oslavě Dne Země v roce 1970:

Co kdyby uvedení našeho vztahu k Zemi a všem jejím tvorům do pořádku nebylo jen kulisou nějaké cirkusové show, ale bylo stejně zásadní jako uvedení našich vztahů do pořádku s naším Stvořitelem, rodinou a sousedy? Co když je celé stvoření nejhmatatelnějším projevem velkorysosti našeho Stvořitele, jeho smyslu pro úžas a oddanosti rozmanitosti? Co se stane, když začneme považovat houby, květiny, motýly třásněnky a hejna divokých hus za naše sousedy, naši rodinu a výraznou tvář našeho Stvořitele?

Před téměř padesáti lety jsem jako sedmnáctiletý pracoval jako dobrovolník na přípravě článků, grafiky a karikatur pro zpravodajský časopis Environmental Action v ústředí prvního Dne Země. Byl jsem jedním z tuctu mladých lidí a mladých dospělých, kteří tam pracovali a připravovali účast dvaceti milionů lidí z celého světa na historicky prvním celosvětovém uznání posvátnosti Země a její zranitelnosti. Někteří z pracovníků byli veteráni z Léta občanských práv na Jihu, jiní byli odpůrci svědomí, kteří chtěli "už nestudovat válku". Chtěli jsme udělat něco pozitivního, něco inkluzivního - ne protest, ale oslavu.

Na samotný Den Země jsem byl vyslán na malou katolickou vysokou školu poblíž řeky Mississippi, abych byl nejmladším přednášejícím na celoškolním shromáždění. . . .

Nemám tušení, co jsem ten den říkal. Jen jsem se díval z oken nad shromážděním a pozoroval orly pohybující se mezi vysokými stromy rostoucími podél břehů přítoku Mississippi, jak voda postupuje vpřed a splývá se samotnou řekou Big Muddy.

Jakákoli slova, která jsem pronesl, byla určena jak těmto orlům, tak lidem, kteří se tam toho dne shromáždili; jak sumcům v řece, tak křesťanskému společenství; jak volání divočiny, tak výzva ke společenství všech ras, vyznání a tříd.

Vlastně si ani nevzpomínám, že by se mi toho rána z úst vysypala jakákoli slova. Nejsem si vůbec jistý, zda můj hlas někdo z přítomných onoho prvního rána na Den Země slyšel - natož aby si ho zapamatoval, ale na tom mi příliš nezáleželo. Připadal jsem si, jako bych byl přítomen úsvitu Stvoření, prvnímu posvěcenému shromáždění dvounohých, čtyřnohých, okřídlených a zakořeněných, kde všichni přišli vyjádřit svou radost z toho, že jsou součástí tohoto posvátného místa, které se řítí prostorem a časem.

Je to pravda: kdykoli kdokoli z nás pocítí vděčnost za všechny tvory Země, sám se stal plně Přítomným, plně živým.

Tak to možná myslel svatý František z Assisi, když nás nabádal, abychom "šli ven a hlásali radostnou zvěst a jen v případě potřeby používali slova"

Gary Paul Nabhan is a graduate of the CAC’s Living School and a professed member of the Ecumenical Order of Franciscans. A conservation biologist, orchard-keeper, and storyteller, he shares about his involvement in the first Earth Day celebration in 1970:

What if getting our relationship right with the Earth and all its creatures is not the scenic backdrop of some circus sideshow but as crucial as getting our relations right with our Creator, our family, and our neighbors? What if all of Creation is the most palpable expression of our Creator’s generosity, sense of wonder, and commitment to diversity? What happens if we begin to include the fungi, the flowers, the fritillary butterflies, and the flocks of wild geese as our neighbors, our family, and our Creator’s expressive face?

Nearly fifty years ago, as a seventeen-year-old, I worked as a volunteer doing articles, graphics, and cartoons for the Environmental Action news magazine at the headquarters for the initial Earth Day. I was one of a dozen youth and young adults who worked there, preparing for the participation of twenty million people around the world in the first-ever global recognition of the Earth’s sacredness and its vulnerability. Some of the staff were veterans of Civil Rights Summer in the South; others were conscientious objectors who wanted to “study war no more.” We were out to do something affirmative, something inclusive—not a protest, but a celebration.

On Earth Day itself, I was sent to a small Catholic college near the Mississippi River to be the youngest presenter at a campus-wide convocation. . . .

I have no idea what I said that day. I simply looked out the windows above the assembly, watching eagles move among the towering trees growing along the banks of a tributary of the Mississippi as the water moved forward and blended into the Big Muddy itself.

Whatever words I spoke were directed toward those eagles as much as they were to the humans assembled there that day; to the catfish in the river as much as to the Christian community; a call of the wild as much as a call for a communion of all races, faiths, and classes.

Actually, I can’t recall that any words spilled out my mouth that morning. I am not at all sure that my voice was heard—let alone remembered—by anyone present that first Earth Day morning, but that did not matter much to me. I felt as though I was present at the dawning of Creation, at the first sanctioned gathering of two-leggeds, four-leggeds, winged ones, and rooted ones where all came to express their joy in being part of this sacred place that was careening through space and time.

It is true: whenever any of us feels gratitude for all of Earth’s creatures, we have become fully Present, fully alive ourselves.

That may be what Saint Francis of Assisi meant when he urged us to “go out and preach the Good News and only when necessary use words.”