Osheta Mooreová je pastorka a mírotvorkyně, která se ve své práci pro rasovou spravedlnost snaží následovat Ježíšovu nenásilnou cestu.

Poslední desetiletí jsem strávil výzvou, aby mírotvorci nahlíželi na své mírotvorné úsilí ve světle hebrejského pojmu šalom. Definuji jej jako Boží sen o světě, jaký by měl být, nic nechybí, nic není porušeno, vše je celistvé. Protože šalom je Boží sen a Bůh je láska, musí být naše praxe šalom zakořeněna v lásce. Proto jsem vyzval tvůrce míru, aby se bránili mírotvorbě, která je zakořeněná v úzkosti, a zvolili mírotvorbu z postoje lásky. Když do rovnice vstoupí láska, vše se změní. Začneme se sami sebe ptát, pro co jsme, místo toho, proti čemu jsme. 

Moore rozlišuje mezi "udržováním míru", které často umožňuje rozkvět nespravedlnosti, a aktivním "vytvářením míru":

Povolání být tvůrcem míru proti rasismu není snadné, protože Boží šalom nepřichází snadno. Tento druh pokoje, který trvá, nám byl ukázán v Ježíšově životě, službě, smrti a vzkříšení, a my jako tvůrci pokoje jsme pak povoláni jej žít. Cokoli, co od nás nevyžaduje, abychom se obětovali jeden pro druhého, je jiná forma udržování míru, nikoli vytváření míru. Zajímá mě odbourávání nadřazenosti bílých, abychom vybudovali něco lepšího pro vás i pro mě. Zajímá mě mírotvorná severní hvězda milované komunity..., která nás činí odpovědnými za to, abychom byli ve správném vzájemném vztahu a vytvářeli prostředí, ve kterém se nám všem bude dařit.

Celá Ježíšova služba spočívala v tom, aby vytvořil společenství, které bude natolik přesvědčeno o své Milovanosti Bohu, že bude hlásat Milovanost druhých. [Richard: Vyvolenost je proto, aby všichni ostatní věděli, že jsou také vyvolení!] Milovanost je obrovský akt vlastnictví a přijetí své lidskosti jako daru od Boha, který vás hluboce miluje. Vzhledem k tomu, že naše myšlení o této práci upravujeme tak, že znovu polidšťujeme ty, kteří byli odlidštěni, je Milovanost v našem protirasistickém mírotvorném úsilí zásadní. Proto je nenásilí v myšlení, slovech a činech pilířem mé protirasistické práce. . . .

Osheta Moore is a pastor and peacemaker committed to following the nonviolent path of Jesus in her work for racial justice.

I’ve spent the last decade calling in the peacemakers to view their peacemaking in light of the Hebraic concept of shalom. I define it as God’s dream for the world as it should be, nothing missing, nothing broken, everything made whole. Because shalom is God’s dream and God is love, our shalom practices must be rooted in love. Therefore, I’ve invited peacemakers to resist peacemaking that is rooted in anxiety and to choose peacemaking out of a posture of love. When love enters the equation, everything changes. We begin to ask ourselves what we’re for instead of what we’re against. 

Moore makes a distinction between “keeping the peace,” which often allows injustice to flourish, and actively “making peace”:

The call to be an anti-racism peacemaker is not easy, because the shalom of God does not come easy. This kind of peace that lasts was shown to us in Jesus’ life, ministry, death, and resurrection, and then we as peacemakers are called to live it out. Anything that does not require us to sacrifice for each other is another form of peacekeeping, not peacemaking. I’m interested in dismantling white supremacy in order to build up something better for you and for me. I’m interested in the peacemaking North Star of the Beloved Community . . . that holds us accountable to be in right relatedness to each other and create an environment where we can all thrive.

The whole of Jesus’ ministry was to establish a community so convinced of their Belovedness to God that they proclaim the Belovedness of others. [Richard: Chosenness is for the sake of letting all others know they are chosen too!] Belovedness is a massive act of owning and accepting your humanness as a gift from a God who deeply loves you. As we adjust our thinking of this work as rehumanizing those who have been dehumanized, Belovedness is essential in our anti-racism peacemaking. Which is why nonviolence in thought, word, and deed is a pillar in my anti-racism work. . . .

This is the way of the Beloved Community:
Claim your Belovedness: love God, love self.
Then proclaim it: love others, love the world. . . .

The Student Nonviolent Coordinating Committee (SNCC) was the primary way students joined the civil rights movement and learned how to practice its nonviolent technique. In 1962, at a staff meeting they reaffirmed their commitment to nonviolence by describing it this way, “Love [is] the central motif of nonviolence,” the “force by which God binds man to himself and man to man.” [1] . . .

Daily I tell myself this when I choose to engage with anti-racism peacemaking work from a nonviolent, peacemaking posture:

I, a Black Peacemaker, am Beloved, and you, a White Peacemaker, are Beloved, and we belong to each other. . . .

Everything else will disappoint and overwhelm, but the love of God owned and reflected is the living water we need along the journey.