Pro otce Richarda je František z Assisi (1182-1226) zářným příkladem člověka, který "praktikoval to lepší". Místo spoléhání se na soudy a kritiku František pochopil sílu prostého lepšího způsobu života:

Bůh dal svatého Františka dějinám v klíčovém období, kdy západní civilizace začala směřovat k racionalitě, funkčnosti, konzumu a věčné válce. František byl sám vojákem a synem obchodníka s látkami; pocházel z kultury, kterou kritizoval, a postavil se těmto vznikajícím systémům na počátku jejich dnes již osm století trvající světové nadvlády. Místo toho, aby František proti těmto systémům přímo bojoval a riskoval, že se stane jejich zrcadlovým obrazem, dělal prostě věci jinak. Právě on je inspirací pro tento základní princip Centra pro akci a kontemplaci: Nejlepší kritika špatného je praxe lepšího. [1]

Jak poznamenal teolog Adolf Holl (1930-2020), František se narodil v době, kdy lidé začali měřit čas podle hodin namísto kostelních zvonů. [2] Když křesťanští představitelé začali počítat, František počítat přestal. Přešel od běžné ekonomie zásluh k podivuhodné ekonomii milosti, kde Bůh nepočítá, ale pouze bezvýhradně dává.

Když se v Evropě začalo vše centralizovat a organizovat na vysoké úrovni řízení, František jako božský šibal řekl: "Koho to zajímá?". Když římský katolicismus za papeže Inocence III (1160/61-1216) dosáhl výšin papežské a světské moci, František odpověděl: "Je tu jiná cesta, která je mnohem lepší!"

"Je tu jiná cesta! Když jsme zahájili styl výroby a spotřeby, který nakonec zpustošil planetu Zemi, rozhodl se milovat Matku Zemi a žít na ní jednoduše a bosky. A František to všechno dělal s "dokonalou radostí", která pramení z toho, že se vzdává svého ega.

František se neobtěžoval zpochybňovat církevní doktríny a dogmata. Prostě bral vážně napodobování Krista a snažil se žít tak, jak žil Ježíš. V Legendě z Perugie, jedné z prvních zpráv o Františkovi, připomíná prvním bratřím, že vědí jen tolik, kolik dělají.[3] Jeho důraz na jednání, praxi a životní styl byl na svou dobu zásadní a revoluční a je základem františkánské alternativní ortodoxie. František a Klára si zamilovali Ježíšovu lidskost a pokoru. Ježíš pro ně byl někým, koho je třeba skutečně napodobovat, a ne jen uctívat jako božského.

Prvotní františkáni a klarisky chtěli být praktiky evangelia namísto pouhé "slovní policie", "inspektorů" nebo  "muzejních kurátorů", jak některé duchovní nazývá papež František. František i Klára nabízeli svá pravidla jako forma vitae, neboli formu života. Ortopraxi (správnou praxi) považovali za nezbytnou paralelu a možná i precedens slovní ortodoxie (správného učení). Dějiny ukázaly, že mnozí křesťané se nikdy nedostali k praktickým důsledkům své víry. "Proč neděláte to, co říkáte, že věříte?", ptá se vždy prorok. Jak zní populární parafráze věty z Františkových pravidel: "Hlásejte evangelium za všech okolností. Když je to nutné, používejte slova."

For Father Richard, Francis of Assisi (1182–1226) is a shining example of someone who “practiced the better.” Instead of relying on judgment and criticism, Francis understood the power of simply living a better way:

God gave St. Francis to history in the pivotal period when Western civilization began to move into rationality, functionality, consumerism, and perpetual war. Francis was himself a soldier, and the son of a cloth merchant; he came from the culture he critiqued, and he challenged these emerging systems at the beginning of their now eight centuries of world dominance. Rather than fighting the systems directly and risk becoming their mirror image, Francis just did things differently. He is the inspiration for this core principle of the Center for Action and Contemplation: The best criticism of the bad is the practice of the better. [1]

As theologian Adolf Holl (1930–2020) observed, Francis was born as people started measuring time by clocks instead of church bells. [2] When Christian leaders started counting, Francis stopped counting. He moved from the common economy of merit to the wondrous economy of grace, where God does not do any counting, but only gives unreservedly.

As Europe began to centralize and organize everything at high levels of control, Francis said, like a divine trickster, “Who cares?!” When Roman Catholicism under Pope Innocent III (1160/61–1216) reached heights of papal and worldly power, Francis answered, “There is another way that is much better!” When we began a style of production and consumption that would eventually ravage planet Earth, he decided to love Mother Earth and live simply and barefoot upon her. And Francis did it all with a “perfect joy” that comes from letting go of the ego.

Francis didn’t bother questioning Church doctrines and dogmas. He just took the imitation of Christ seriously and tried to live the way that Jesus lived. In The Legend of Perugia, one of the earliest accounts about Francis, he reminds the first friars that they only know as much as they do. [3] His emphasis on action, practice, and lifestyle was foundational and revolutionary for its time and is at the root of Franciscan alternative orthodoxy. Francis and Clare fell in love with the humanity and humility of Jesus. For them, Jesus was someone actually to imitate and not just to worship as divine.

The early Franciscan friars and Poor Clares wanted to be gospel practitioners instead of merely “word police,” “inspectors,” or “museum curators” as Pope Francis calls some clergy. Both Francis and Clare offered their rules as a forma vitae, or form of life. They saw orthopraxy (correct practice) as a necessary parallel, and maybe even precedent, to verbal orthodoxy (correct teaching). History has shown that many Christians never get to the practical implications of their beliefs. “Why aren’t you doing what you say you believe?” the prophet invariably asks. As the popular paraphrase of a line from Francis’s Rule goes, “Preach the gospel at all times. When necessary, use words.”