Buddhistická aktivistka a učitelka Joanna Macyová nás vyzývá k meditaci o našem intimním soužití:

Víte, že vaše životy jsou stejně složitě provázané jako nervové buňky v mysli velké bytosti. . . . Z této obrovské sítě nemůžete vypadnout. . . . Žádná hloupost, selhání ani zbabělost vás z té živé sítě nemůže vyrvat. Neboť to je to, co jsi... Odpočívej v tomto vědomí. Odpočívejte ve Velkém míru. . . . Z něj můžeme jednat, můžeme se odvážit čehokoli... a každé setkání ať je návratem k naší pravé přirozenosti. . .

Při této praxi si uvědomíme, že nemusíme být nijak zvlášť ušlechtilí nebo svatí, abychom se probudili k síle našeho spojení s ostatními bytostmi. V naší době je toto prosté probuzení darem, který pro nás globální krize skrývá. Jaderná válka, stejně jako toxiny, které naše továrny vypouštějí do světa, je při vší své hrůze a klamu také projevem úžasné duchovní pravdy - pravdy o pekle, které si sami vytváříme, když se přestaneme učit milovat. Svatí, mystici a proroci po celé věky tento zákon viděli; nyní ho všichni vidí a nikdo nemůže uniknout jeho důsledkům. A tak se nyní ocitáme v úzkých, kdy si uvědomujeme, že Lao-c', Buddha, Ježíš, Mohamed i naše vlastní srdce měli celou dobu pravdu; a my jsme vyděšení a zběsilí jako krysa zahnaná do kouta - a stejně nebezpeční. Ale když to dovolíme, může se tato úzká slepá ulička změnit v porodní kanál, který nás tlačí a tlačí temnotou bolesti, dokud nás nevysvobodí do... čeho? Láska se zdá být příliš slabým slovem. Je to, jak říká Pavel Římanům, "sláva, která se má v nás zjevit" [8,18]. Ta se v nás nyní vzmáhá.

Macy vyzývá zejména věřící lidi, aby jednali podle učení našich duchovních zakladatelů:

Pokud považujeme hrozbu klimatické katastrofy, jaderné války, umírajících moří nebo otráveného ovzduší za obludnou nespravedlnost, naznačuje to, že jsme nikdy nebrali vážně příkaz milovat. Možná jsme si všichni mysleli, že si Gautama [Buddha] a Ježíš dělali legraci nebo že jejich učení bylo určeno pouze pro světce. Nyní však přichází skličující odhalení, že jsme všichni povoláni být svatými - ne nutně dobrými, zbožnými nebo zbožnými - ale svatými ve smyslu prosté péče o druhého. Člověk si říká, jaké hrůzy v sobě toto poznání musí skrývat, že se mu tak bráníme a v takové bolesti před ním utíkáme. Může nám to říci naše současná schopnost uhasit veškerý život? Může nás nutit čelit hrůzám lásky? Může to být důvodem našeho zrození?

V této možnosti se nám dostává povzbuzení. I ve zmatku a strachu, se vší únavou a drobnými chybami můžeme nechat toto vědomí působit v našem životě a skrze něj.

Buddhist activist and teacher Joanna Macy invites us to meditate on our intimate coexistence:

You know your lives are as intricately interwoven as nerve cells in the mind of a great being. . . . Out of that vast net you cannot fall. . . . No stupidity or failure or cowardice can ever sever you from that living web. For that is what you are . . . rest in that knowing. Rest in the Great Peace. . . . Out of it we can act, we can dare anything . . . and let every encounter be a homecoming to our true nature. . . .

In doing this practice, we realize that we do not have to be particularly noble or saint-like in order to wake up to the power of our connection with other beings. In our time, that simple awakening is the gift the global crises hold for us. For all its horror and delusion, nuclear war, like the toxins that our factories spew into our world, is also the manifestation of an awesome spiritual truth—the truth about the hell we create for ourselves when we cease to learn how to love. Saints, mystics, and prophets throughout the ages saw that law; now all can see it and none can escape its consequences. So we are caught now in a narrow place where we realize that Lao-tzu, the Buddha, Jesus, Muhammad, and our own hearts were right all along; and we are as scared and frantic as a cornered rat—and as dangerous. But if we let it, that narrow cul-de-sac can turn into a birth canal, pressing and pushing us through the darkness of pain, until we are delivered into . . . what? Love seems too weak a word. It is, as Paul said to the Romans, “the glory to be revealed in us” [8:18]. It stirs in us now.

Macy particularly challenges people of faith to act on the teachings of our spiritual founders:

For us to regard the threat of climate catastrophe, nuclear war, the dying seas, or the poisoned air as a monstrous injustice suggests that we never took seriously the injunction to love. Perhaps we all thought that Gautama [the Buddha] and Jesus were kidding or that their teachings were meant only for saints. But now comes the daunting revelation, that we are all called to be saints—not good necessarily, or pious, or devout—but saints in the sense of just caring for one another. One wonders what terrors this knowledge must hold that we fight it so and flee from it in such pain. Can our present capacity to extinguish all life tell us this? Can it force us to face the terrors of love? Can it be the occasion of our birth?

In that possibility we take heart. Even in confusion and fear, with all our weariness and petty faults, we can let that awareness work in and through our lives.