Otec Richard se zamýšlí nad propojeným chápáním Kristova těla u apoštola Pavla:

Za života apoštola Pavla nebyla církev ještě institucí ani strukturálním seskupením společných praktik a přesvědčení. Církev byla živým organismem , který předával evangelium prostřednictvím vztahů.

Paulovou brilantní metaforou pro toto živé, organické, konkrétní ztělesnění je Tělo Kristovo: "Neboť jako v jednom těle máme mnoho částí a všechny části nemají stejnou funkci, tak i my, ačkoli je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jednotlivě jsme si navzájem částmi. Protože máme různé dary podle milosti, která nám byla dána, uplatňujme je" (Řím 12,4-6). Srdcem tohoto těla, které dodává energii oživující společenství, je "Boží láska, která je skrze Ducha svatého vylita do našich srdcí" (Římanům 5,5).

Tento Duch je sám o sobě základní energií vesmíru, základem veškerého bytí. Unie není jen zbožné blouznění nebo hezká poezie, ale konkrétní Boží dílo, které nás miluje. Pavel píše: "Nyní jste ve svém společenství Kristovým tělem" (1 Kor 12,27). V našem spojení s touto světelnou sítí, v tomto vibračním stavu lásky, se podílíme na ztělesnění Boha.

Pro Ježíše jsou taková učení jako odpuštění, uzdravení a spravedlnost jasným důkazem takového sdíleného života. Když nevidíme, že se to děje, je náboženství "celé v hlavě". Usmíření, odpuštění a smíření nejsou jakousi pozdější vstupenkou do nebe. Jsou cenou lidskosti - podpisem nebe - už teď.

Jsme v podstatě společenské bytosti a já jsem jen jednou částí odrazu velkého Božího tajemství. Každý z nás je prostě jen jedním otiskem prstu nebo stopou Boha. Jsme bytostně spojeni jeden s druhým. Základ společenství musí vycházet ze Skutečnosti a z toho, co je. Nejlepším způsobem, jak toho můžeme ve společenství dosáhnout, je přetvořit svůj životní styl na to, co je. A vzor vesmíru je, že jsme jedno. Je to dobrotivý vesmír, je radikálně v pořádku a Bůh je na naší straně. Můžeme být v klidu. Nemusíme žít soutěživě. Nemusíme šplhat ani uspět, protože "tam nahoře" není nic, co by nebylo "tady"

Kontemplativní teoložka Beatrice Bruteauová (1930-2014) potvrzuje Skutečnost jako společenství, jehož základem je přirozenost trinitárního Boha:

Být stvořen k "obrazu Božímu" znamená k obrazu trinitárního "komunitního" života. A to zase vzniká díky Boží přirozenosti, která je sebedarovací láskou. Právě kvůli povaze lásky a povaze osobnosti a povaze svobody má společnost ústřední postavení, které má jako samotný kořen skutečnosti. Společnost je to, jak bytí, dokonce Absolutní bytí, a tedy veškeré bytí v základu je. Není to něco nepovinně dodatečně přidaného. Patří k podstatě. [1]

Father Richard reflects on the apostle Paul’s interconnected understanding of the Body of Christ:

During the apostle Paul’s lifetime, the church was not yet an institution or structural grouping of common practices and beliefs. The church was a living organism that communicated the gospel through relationships.

Paul’s brilliant metaphor for this living, organic, concrete embodiment is the Body of Christ: “For as in one body we have many parts, and all the parts do not have the same function, so we, though many, are one body in Christ and individually parts of one another. Since we have gifts that differ according to the grace given to us, let us exercise them” (Romans 12:4–6). At the heart of this body, providing the energy that enlivens the community is “the love of God that has been poured out into our hearts through the Holy Spirit” (Romans 5:5).

This Spirit is itself the foundational energy of the universe, the Ground of all Being. Union is not just pious rambling or pretty poetry, but the concrete work of God in loving us. Paul writes, “Now you in your togetherness are Christ’s Body” (1 Corinthians 12:27). In our connectedness with this luminous web, this vibrational state of love, we are participating in the embodiment of God.

For Jesus, such teachings as forgiveness, healing, and justice are the clear evidence of such a shared life. When we do not see this happening, religion is “all in the head.” Peacemaking, forgiveness, and reconciliation are not some kind of ticket to heaven later. They are the price of peoplehood—the signature of heaven—now.

We are essentially social beings, and I am only one part of the reflection of the great mystery of God. We are each of us simply one fingerprint or footprint of God. We are essentially connected with one another. The foundation for community has to come out of Reality and What Is. The best way we can do that in community is to repattern our lifestyles on what is. And the pattern of the universe is that we are one. It’s a benevolent universe, it’s radically okay, and God is on our side. We can be at rest. We don’t have to live competitively. We don’t have to climb or succeed because there’s nothing “up there” that isn’t “right here.”

Contemplative theologian Beatrice Bruteau (1930–2014) affirms Reality as community, based in the nature of the Trinitarian God:

Being made in the “image of God” means in the image of Trinitarian “community” life. And this in turn comes about because of the nature of God, which is self-giving love. It is because of the nature of love and the nature of personhood and the nature of freedom that community has the central position it has as the very root of reality. Community is how being, even Absolute Being, and therefore all being fundamentally is. It is not something optionally added afterwards. It belongs to the essence. [1]