Botanik Robin Wall Kimmerer se s vámi podělí o vhled do Díkůvzdání [1], výzvy konfederace Haudenosaunee k uctění společné povahy veškerého života na zemi:  

Dnes jsme se shromáždili, a když se podíváme na tváře kolem sebe, vidíme, že cykly života pokračují. Byla nám dána povinnost žít v rovnováze a harmonii mezi sebou a se vším živým. Proto nyní spojme své mysli v jeden celek a vzájemně se pozdravme a poděkujme si jako Lidé. Nyní jsou naše mysli zajedno.  . .

Děkujeme naší Matce Zemi, neboť nám dává vše, co potřebujeme k životu. Podepírá naše nohy, když po ní chodíme. Dělá nám radost, že se o nás stále stará, stejně jako tomu bylo od počátku věků. Naší Matce posíláme poděkování, lásku a úctu. Naše mysli jsou nyní zajedno. ...  

Nyní obracíme své myšlenky ke Stvořiteli neboli Velkému Duchu a posíláme pozdravy a poděkování za všechny dary Stvoření. Vše, co potřebujeme k dobrému životu, je zde, na Matce Zemi. Za všechnu lásku, která je stále kolem nás, spojujeme své mysli v jeden celek a posíláme Stvořiteli svá nejvybranější slova pozdravů a díků. Nyní jsou naše mysli jedno. [2]

Kimmerer se zamýšlí nad vizí propojenosti, kterou potvrzuje děkovná řeč:

Jaké by to bylo, kdybychom byli vychováváni k vděčnosti, kdybychom promlouvali ke světu přírody jako členové demokracie druhů, kdybychom vznášeli slib interzávislosti? Nevyžaduje se žádné prohlášení o politické loajalitě, jen odpověď na opakovanou otázku: "Můžeme souhlasit s tím, že budeme vděční za vše, co je nám dáno?". V proslovu na Den díkůvzdání slyším úctu ke všem našim nelidským příbuzným, ne k jednomu politickému subjektu, ale ke všemu živému. Co se stane s nacionalismem, s politickými hranicemi, když věrnost spočívá ve větru a vodě, které neznají hranice, které nelze koupit ani prodat? . . .

Slova jsou jednoduchá, ale v umění jejich spojení se stávají prohlášením o suverenitě, politickou strukturou, zákonem o povinnostech, vzdělávacím modelem, rodokmenem a vědeckým soupisem ekosystémových služeb. Je to mocný politický dokument, společenská smlouva, způsob bytí - to vše v jednom celku. Především je to však krédo kultury vděčnosti.

Kultura vděčnosti musí být také kulturou vzájemnosti. Každý člověk, ať už člověk nebo ne, je s každým dalším člověkem spojen ve vzájemném vztahu. Stejně jako mají všechny bytosti povinnost vůči mně, mám já povinnost vůči nim. Pokud zvíře obětuje svůj život, aby mě nakrmilo, já jsem zase povinen podporovat jeho život. Jestliže mi potok daruje čistou vodu, jsem povinen mu dar oplatit v naturáliích. Nedílnou součástí vzdělání člověka je znát tyto povinnosti a vědět, jak je plnit. [3]

Botanist Robin Wall Kimmerer shares insight into the Thanksgiving Address [1], an invocation from the Haudenosaunee Confederacy to honor the communal nature of all life on earth:  

Today we have gathered and when we look upon the faces around us we see that the cycles of life continue. We have been given the duty to live in balance and harmony with each other and all living things. So now let us bring our minds together as one as we give greetings and thanks to each other as People. Now our minds are one. . . .

We are thankful to our Mother the Earth, for she gives us everything that we need for life. She supports our feet as we walk about upon her. It gives us joy that she still continues to care for us, just as she has from the beginning of time. To our Mother, we send thanksgiving, love, and respect. Now our minds are one. . . .  

We now turn our thoughts to the Creator, or Great Spirit, and send greetings and thanks for all the gifts of Creation. Everything we need to live a good life is here on Mother Earth. For all the love that is still around us, we gather our minds together as one and send our choicest words of greetings and thanks to the Creator. Now our minds are one. [2]

Kimmerer considers the vision of connectedness that the Thanksgiving Address affirms:

What would it be like to be raised on gratitude, to speak to the natural world as a member of the democracy of species, to raise a pledge of interdependence? No declarations of political loyalty are required, just a response to a repeated question: “Can we agree to be grateful for all that is given?” In the Thanksgiving Address, I hear respect toward all our nonhuman relatives, not one political entity, but to all of life. What happens to nationalism, to political boundaries, when allegiance lies with winds and waters that know no boundaries, that cannot be bought or sold? . . .

The words are simple, but in the art of their joining, they become a statement of sovereignty, a political structure, a Bill of Responsibilities, an educational model, a family tree, and a scientific inventory of ecosystem services. It is a powerful political document, a social contract, a way of being—all in one piece. But first and foremost, it is the credo for a culture of gratitude.

Cultures of gratitude must also be cultures of reciprocity. Each person, human or no, is bound to every other in a reciprocal relationship. Just as all beings have a duty to me, I have a duty to them. If an animal gives its life to feed me, I am in turn bound to support its life. If I receive a stream’s gift of pure water, then I am responsible for returning a gift in kind. An integral part of a human’s education is to know those duties and how to perform them. [3]