Benediktinská sestra Joan Chittisterová píše o přirozené přitažlivosti člověka pro společenství i individualitu:

Život, jak se učíme v mládí, je jedna dlouhá, nekonečná hra na přetlačovanou. Jedna naše část nás vždy tlačí k celistvosti, k pocitu spojení s vesmírem, který nám v samotném aktu zapojení do lidského společenství přináší pocit míru. Uvědomujeme si, že tu nejsme jako izolovaní. Jsme tu proto, abychom se stali společenstvím. Jsme na odysee s potenciálem a víme to. Byli jsme předurčeni k tomu, abychom učinili lidstvo humánnějším.

Druhá část nás však táhne zpět do sebe. Odděluje nás od vesmíru kolem nás a zanechává v nás pocit odstupu a nesouznění. Chybí nám pocit spřízněnosti, který lidská rodina má. Zbavuje nás univerzálního zájmu, který nás žene za hranice nás samých do středu lidstva. . . .

A přesto je to právě tento životní paradox, který nás napíná k tomu, abychom nejen rostli, ale také přispívali k růstu zbytku vesmíru kolem nás.

Říkáme, že usilujeme o jednotu, ano. Ale v každém lidském činu se skrývá sžíravá potřeba být nezávislý, považovat se za odlišného od zbytku života. [1]

Thomas Merton rozpoznal stejný paradox v jádru toho, co považujeme za "spásu":

Nemůžeme se najít sami v sobě, ale pouze v druhých, ale zároveň dříve, než můžeme vyjít vstříc druhým, musíme nejprve najít sami sebe. Musíme zapomenout sami na sebe, abychom si skutečně uvědomili, kdo jsme. Nejlepší způsob, jak milovat sebe, je milovat druhé, avšak nemůžeme milovat druhé, pokud nemilujeme sami sebe, neboť je psáno: "Miluj svého bližního jako sebe samého" [Mk 12,31]. Pokud však milujeme sami sebe nesprávným způsobem, stáváme se neschopnými milovat kohokoli jiného. . . .

Jediná účinná odpověď na problém spásy proto musí sahat k tomu, aby obsáhla oba extrémy rozporu. . . .

Jedině tehdy, když se uvidíme ve svém skutečném lidském kontextu, jako příslušníci rasy, která má být jedním organismem a "jedním tělem", začneme chápat pozitivní význam nejen úspěchů, ale i neúspěchů a nehod v našem životě. Mé úspěchy nejsou mé vlastní. Cestu k nim mi připravili jiní. Plody mé práce nejsou mé vlastní: připravuji totiž cestu k úspěchům jiných. . . .

Každý jiný člověk je kusem mne samého, neboť jsem součástí a členem lidstva. . . . To, co dělám, je také děláno pro ně, s nimi a jimi. To, co dělají oni, se děje ve mně a se mnou a pro mě. Každý z nás však zůstává odpovědný za svůj podíl na životě celého těla. [2]

Benedictine sister Joan Chittister writes of humanity’s inherent attraction to both community and individuality:

Life, we learn young, is one long, unending game of push and pull. One part of us pushes us always toward wholeness, toward a sense of connection with the universe which, in the very act of engagement with the human community, brings us a sense of peace. We are not here as isolates, we realize. We are here to become community. We are on an odyssey with potentiality, and we know it. We have been foreordained to make humanity more humane.

The other part of us, however, pulls us back into ourselves. It separates us from the universe around us and leaves us feeling distant and out of sync. We lack the sense of kinship that the human family is a family. It deprives us of the universal concern that drives us beyond ourselves to the center of humankind. . . .

And yet, it is this very paradox of life that stretches us not only to grow but to contribute to the growth of the rest of the universe around us.

We say we seek unity, yes. But lurking within every human act is the gnawing need to be independent, to think of ourselves as distinct from the rest of life. [1]

Thomas Merton recognized this same paradox at the heart of what we think of as “salvation”:

We cannot find ourselves within ourselves, but only in others, yet at the same time before we can go out to others we must first find ourselves. We must forget ourselves in order to become truly conscious of who we are. The best way to love ourselves is to love others, yet we cannot love others unless we love ourselves since it is written, “Thou shalt love thy neighbor as thyself” [Mark 12:31]. But if we love ourselves in the wrong way, we become incapable of loving anybody else. . . .

The only effective answer to the problem of salvation must therefore reach out to embrace both extremes of a contradiction. . . .

Only when we see ourselves in our true human context, as members of a race which is intended to be one organism and “one body,” will we begin to understand the positive importance not only of the successes but of the failures and accidents in our lives. My successes are not my own. The way to them was prepared by others. The fruit of my labors is not my own: for I am preparing the way for the achievements of another. . . .

Every other human is a piece of myself, for I am a part and a member of humankind. . . . What I do is also done for them and with them and by them. What they do is done in me and by me and for me. But each one of us remains responsible for our own share in the life of the whole body. [2]