Den nezávislosti v USA

Otec Richard rozlišuje mezi spiritualitou první poloviny života a druhé poloviny života:

Většina kultur je kulturou první poloviny života, a co je ještě smutnější, většina organizovaných náboženství téměř nutně prodává spiritualitu první poloviny života. V první polovině života jde především o mě: Jak mohu být důležitý? Jak mohu být v bezpečí? Jak mohu vydělat peníze? Jak mohu vypadat přitažlivě? A v křesťanském scénáři: jak o sobě mohu mít dobré mínění a dostat se do nebe? Jak mohu být morálně na výši? To všechno jsou otázky ega; nejsou to otázky duše. Stále jde o dobře maskovaný narcismus, nebo dokonce o posvěcený narcismus, což je jistě ten nejhorší druh.

Musím bohužel říci, že mnoho křesťanů se nikdy nepřeneslo přes tyto otázky přežití a bezpečí. Dokonce i "chtít jít do nebe" je jazyk pro zajištění moje budoucnosti, nikoli společné budoucnosti nebo společné budoucnosti lidstva; náboženství se stává soukromým pojistným plánem pro tuto budoucnost. Stále jde jen o mě, ale zbožně zamaskované. Ve skutečnosti vůbec nejde o lásku!"

Jakýkoli pocit, že jsme součástí kosmu, dějinného záběru nebo že Bůh dělá něco většího a lepšího než jen záchranu jednotlivých duší (zejména mé duše), je většinou nezajímavý. To se projevuje v běžném nezájmu tolika lidí, pokud jde o péči o Zemi, budování skutečného společenství, jednoduchý život a téměř všechny otázky míru a spravedlnosti. Pro mnoho křesťanů - zaseknutých v první polovině života - je důležitá jen jejich soukromá morální nadřazenost a duchovní "bezpečí", které je má nějak "zachránit". Vzniká tak něco, co nyní nazývám "kultem nevinnosti", nikoliv skutečná lidská nebo božská solidarita. [1]  

Jakmile nás Bůh a milost posunou do druhé poloviny života, stává se náboženství mnohem více mystickou než morální záležitostí. Pak jde o sjednocení se všemi a účast na Bohu a s Bohem. To je vskutku úkolem pravého náboženství: pomáhat nám přecházet z jednoho stadia do druhého, ke stále hlubšímu sjednocení s Bohem a se vším.

Ti, kdo upadnou do záchranné sítě mlčení, zjistí, že to vůbec není pád do individualismu. Pravá modlitba nebo kontemplace je naopak skokem do pospolitosti a společenství. Víme, že to, co prožíváme, může být udržováno pouze celkem a my už nejsme sami. Jsme pouze součástí, a to velmi vděčnou a zcela spokojenou součástí. To je "pokoj, který svět nemůže dát" (viz Jan 14,27).

Skutečné ticho nás posouvá od poznávání věcí k vnímání Přítomnosti, která vše prostupuje. Mohl by to být Bůh? Když začneme prožívat vzájemnost mezi námi a všemi věcmi, začali jsme chápat podstatu Ducha. Bůh odmítá být poznán jako jakýkoli předmět, ale pouze jako vzájemnost.

Independence Day in the U.S.

Father Richard makes a distinction between first-half-of-life and second-half-of-life spirituality:

Most cultures are first-half-of-life cultures, and even sadder, most organized religions almost necessarily sell a first-half-of-life spirituality. In the first half of life, it is all about me: How can I be important? How can I be safe? How can I make money? How can I look attractive? And, in the Christian scenario, how can I think well of myself and go to heaven? How can I be on moral high ground? These are all ego questions; they are not the questions of the soul. It is still well-disguised narcissism, or even sanctified narcissism, which is surely the worst kind.

I’m sad to say, I think many Christians have never moved beyond these survival and security questions. Even “wanting to go to heaven” is language for securing my future, not a shared future, or a common future for humanity; religion becomes a private insurance plan for that future. It’s still all about me, but piously disguised. It’s not really about love at all!

Any sense of being part of a cosmos, a historical sweep, or that God is doing something bigger and better than simply saving individual souls (my soul in particular), is largely of no interest. This becomes apparent in the common disinterest of so many when it comes to Earth care, building real community, simple living, and almost all peace and justice issues. For many Christians—stuck in the first half of life—all that is important is their private moral superiority and spiritual “safety,” which is somehow supposed to “save” them. It creates what I am now calling a “cult of innocence,” not any real human or divine solidarity. [1]  

Once God and grace move us to the second half of life, religion becomes much more a mystical matter rather than a moral matter. Then it’s about union with all and participation in and with God. Indeed, this is the work of true religion: to help us transition from stage to stage, toward ever-deeper union with God and all things.

Those who fall into the safety net of silence find that it is not at all a fall into individualism. True prayer or contemplation is instead a leap into commonality and community. We know that what we are experiencing can only be held by the Whole and we are not alone anymore. We are merely a part, and as such a very grateful and totally satisfied part. This is “the peace the world cannot give” (see John 14:27).

Real silence moves us from knowing things to perceiving a Presence that imbues all things. Could this be God? When we begin to experience a mutuality between ourselves and all things, we have begun to understand the nature of Spirit. God refuses to be known as any kind of object, but only as a mutuality.