V denních meditacích tohoto týdne se s vámi podělíme o moudrost z hasidismu, židovské mystické tradice, která vznikla před několika sty lety na území dnešní Ukrajiny. Židovský učenec Arthur Green shrnuje původ tohoto hnutí a jeho závislost na kontemplativní modlitbě: 

Hasidismus [je] velké hnutí náboženské obrody, které ke druhé polovině 18. století vneslo nového ducha do života Židů v polských a ukrajinských městech a vesnicích. Bohoslužba, zejména v podobě kontemplativní modlitby, zde byla novou skupinou náboženských učitelů jasně označena za ústřední bod náboženského života Židů. O tomto novém a jedinečném důrazu na vnitřní život modlitby svědčí jak extatické výlevy obyčejných lidí, tak velmi propracovaná pojednání o psychologii zbožnosti v dílech raných chasidských mistrů. [1]  

Rabín polského původu a vlivný teolog Abraham Joshua Heschel (1907-1972) našel v tomto období židovské spirituality a historie velkou inspiraci:  

Poté přišel v 18. století rabín Israel Baal Šem (asi 1700-1760) a přinesl nebe na zem. On a jeho žáci, chasidé... odhalili nevýslovnou radost z toho, že jsme Židé. Bůh není jen stvořitelem země a nebe. Je také tím, "kdo stvořil rozkoš a radost". . . Židovství bylo jako znovuzrozené. Biblické verše, obřady, zvyky najednou získaly příchuť jako nové obilí . . . Židé se zamilovali do Hospodina a pocítili "takovou touhu po Bohu, že to bylo nesnesitelné".  

Začali pociťovat nekonečnou sladkost, která přichází s plněním předepsané pohostinnosti nebo s nošením tallithu [modlitebního šátku] a tefilinu. [2] Jaký smysl má život Žida, pokud jím není získání schopnosti pocítit chuť nebe? [Kdo] neokusí chuť ráje při plnění přikázání v tomto světě, nepocítí chuť ráje ve světě budoucím. A tak Židé začali pociťovat život věčný v posvátné melodii a vstřebávat sobotu jako živou anticipaci života budoucího. [3]

Jedním z velkých témat učení otce Richarda je důležitost prožívání Boží lásky a radosti a prázdnota náboženství bez ní:  

Problémem velké části občanského náboženství a kulturního křesťanství je nedostatek náboženské zkušenosti. Lidé, kteří nezažili láskyplnou nebo důvěrnou zkušenost s Bohem, mají sklon být v náboženství extrémně rigidní, dogmatičtí a panovační. Myslí si, že když se budou modlit správná slova, denně číst Bibli a chodit dostatečně často do kostela, tak se to stane. Bůh nás však miluje dříve, než začneme plnit rituály. Bůh je nepotřebuje, ale my je potřebujeme , abychom něžně vyjádřili svou dětskou oddanost a touhu - a abychom se s touto touhou dostali do kontaktu. Velkým přikázáním není "budeš mít pravdu". Velkým přikázáním je "buď v lásce". [4]

For this week’s Daily Meditations, we share wisdom from Hasidism, a Jewish mystical tradition that emerged several hundred years ago in what is now Ukraine. Jewish scholar Arthur Green summarizes this movement’s origin and its reliance on contemplative prayer: 

Hasidism [is] the great movement of religious revival that brought new spirit to the lives of Jews in the towns and villages of Poland and Ukraine toward the latter half of the eighteenth century. Here worship, particularly in the form of contemplative prayer, came to be clearly identified by a new group of religious teachers as the central focus of the Jew’s religious life. Both the ecstatic outpourings of ordinary people and the highly sophisticated treatments of devotional psychology in the works of early Hasidic masters bear witness to this new and unique emphasis upon the inner life of prayer. [1]  

The Polish-born rabbi and influential theologian Abraham Joshua Heschel (1907–1972) found great inspiration in this period of Jewish spirituality and history:  

Then came Rabbi Israel Baal Shem (c. 1700–1760) in the eighteenth century, and brought heaven down to earth. He and his disciples, the Hasidim . . . uncovered the ineffable delight of being a Jew. God is not only the creator of earth and heaven. He is also the One “who created delight and joy.”. . . Jewishness was as though reborn. Bible verses, observances, customs, suddenly took on a flavor like that of new grain. . . . The Jews fell in love with the Lord and felt “such yearning for God that it was unbearable.”  

They began to feel the infinite sweetness that comes with the fulfilling of the precept of hospitality or of wearing the tallith [prayer shawl] and tefillin. [2] What meaning is there to the life of a Jew, if it is not to acquire the ability to feel the taste of heaven? [One] who does not taste paradise in the performance of a precept in this world will not feel the taste of paradise in the world to come. And so the Jews began to feel life everlasting in a sacred melody and to absorb the Sabbath as a vivid anticipation of the life to come. [3]  

One of the great themes of Father Richard’s teachings is the importance of experiencing God’s love and delight, and the emptiness of religion without it:  

The trouble with much of civic religion and cultural Christianity is the lack of religious experience. People who haven’t had a loving or intimate experience with God tend to get extremely rigid, dogmatic, and controlling about religion. They think that if they pray the right words, read the Bible daily, and go to church often enough, it will happen. But God loves us before we do the rituals. God doesn’t need them, but we need them to tenderly express our childlike devotion and desire—and to get in touch with that desire. The great commandment is not “thou shalt be right.” The great commandment is to “be in love.” [4]