Otec Richard popisuje, jak se naučit zdravě orientovat ve svých emocích a najít hlubší zakotvení v Boží lásce:

Věřím, že jsme stvořeni pro lásku, že naším přirozeným místem pobytu je láska a že ve skutečnosti jsme láska. Naším absolutním základem je společenství s Bohem a druhými lidmi. To je "nejhlubší já", ke kterému se musíme vrátit, než začneme jednat. Z tohoto základu víme, že musíme  jednat, a jsme schopni jednat z místa pozitivní, láskyplné energie. Bohužel, když se "spustí" silné emoce, je velmi obtížné vycházet z tohoto hlubokého místa "ano".

Přijde-li na to, že se nám to podaří, je velmi obtížné.

Příště, až vás někdo urazí, považujte to za "poučný okamžik". Zeptejte se sami sebe, jaká část vašeho já je vlastně naštvaná. Obvykle je to falešné nebo menší já. Pokud se dokážeme přesunout zpět k velkému obrazu toho, kým jsme v Bohu, ke svému Pravému Já, zjistíme, že to, co nás rozčílilo, obvykle v objektivní realitě neznamená ani kopec fazolí! Můžeme však promarnit celý den (nebo i déle) tím, že budeme tuto bolest živit, dokud se nebude zdát, že žije vlastním životem a ve skutečnosti nás "posedne". V tu chvíli se z ní stane to, co Eckhart Tolle správně nazývá "bolestivé tělo".

Tolle tuto "nahromaděnou bolest" definuje jako "negativní energetické pole, které okupuje vaše tělo a mysl". [1] Zdá se, že v tomto prostoru reagujeme na všechno - a na všechny kolem nás - kolenovitě a sebeobranně. Zdůrazňuji zde slovo reakce , protože neexistuje žádné jasné, vědomé rozhodnutí myslet nebo jednat tímto způsobem. Prostě se to děje a my jsme zdánlivě bezmocní to zastavit. Léčebnou prací a praktikováním meditace se učíme přestat se identifikovat s bolestí a místo toho se k ní klidně vztahovat soucitným způsobem.

Například při soustředěné modlitbě pozorujeme bolest, jak se objevuje v proudu našeho vědomí, ale neskáčeme na loď a nepřidáváme jí energii. Místo toho ji pojmenujeme ("zášť vůči mému manželovi"), pak ji pustíme a necháme loďku plout po řece. Máme moc říct: "To nejsem já. Dnes to nepotřebuji. Nemám potřebu tuto zášť živit. Vím, kdo jsem i bez něj." To je začátek citové střízlivosti. [2] Mnozí z nás si myslí, že se obrátili ke Kristu, ale bez obrácení svých emocionálních reakcí zůstáváme stejní jako všichni ostatní.

Pokud jsme pravidelně jedli jídlo plné zášti vůči manželovi, šéfovi, rodičům nebo "světu", loď se v příští minutě vrátí zpět, protože je zvyklá, že jsme si naplnili talíř. Musíme se však umět ptát a objevovat: "Kým jsem byl předtím, než jsem měl odpor ke svému manželovi? A ještě předtím?" To je hlavní způsob, jak se naučit žít ve svém Pravém já, kde nás vede základní "ano", a ne malicherné odstrkování "ne"

Father Richard describes how we learn to navigate our emotions in a healthy way and find ourselves grounded more deeply in the love of God:

I believe we are made for love, that our natural abiding place is love, and that we in fact are love. Our absolute foundation is communion with God and others. This is the “deepest me” to which we must return before we act. From this foundation, we know we must act, and we are able to act from a place of positive, loving energy. Unfortunately, when “triggered” by strong emotions, it is very difficult to come from that deep place of “yes.”

The next time you are offended, consider it a “teachable moment.” Ask yourself what part of you is actually upset. It’s normally the false or smaller self. If we can move back to the big picture of who we are in God, our True Self, we’ll find that what upset us usually doesn’t amount to a hill of beans in objective reality! But we can waste a whole day (or longer) feeding that hurt until it seems to have a life of its own and, in fact, “possesses” us. At that point, it becomes what Eckhart Tolle rightly calls our “pain-body.”

Tolle defines this “accumulated pain” as “a negative energy field that occupies your body and mind.” [1] In this space, we seem to have a kneejerk, self-protective reaction to everything—and everyone—around us. I emphasize the word reaction here because there’s no clear, conscious decision to think or act in this way. It just happens and we are seemingly powerless to stop it. By doing healing work and by practicing meditation, we learn to stop identifying with the pain and instead calmly relate to it in a compassionate way.

For example, in centering prayer, we observe the hurt as it arises in our stream of consciousness, but we don’t jump on the boat and give it energy. Instead, we name it (“resentment toward my spouse”), then we let go of it, and let the boat float down the river. We have the power to say, “That’s not me. I don’t need that today. I have no need to feed this resentment. I know who I am without it.” This is the beginning of emotional sobriety. [2] Many of us think we are converted to Christ, but without the conversion of our emotional reactions, we remain much like everyone else.

If we’ve been eating a regular meal of resentment toward our spouse, our boss, our parents, or “the world,” the boat’s going to come back around in the next minute because it’s accustomed to us filling our plate. But we must be able to ask and to discover, “Who was I before I resented my spouse? And even before that?” This is the primary way we learn to live in our True Self, where we are led by a foundational “yes,” not by the petty push backs of “no.”