Otec Thomas Keating (1923-2018) v dialogu o spiritualitě a Dvanácti krocích poukazuje na roli citové střízlivosti při zotavení:

Emocionální střízlivost je totéž co odpoutání se od vlastních představ o štěstí a také od naší přílišné závislosti na skupině, ke které se cítíme patřit, spolu s naší kulturní podmíněností, vzděláním, osobnostními rysy a emočními vzorci.

Jinými slovy, všechny tyto vnitřní tendence a vnější vlivy se sečetly do falešného já založeného na našich traumatických zkušenostech z raného života, před kterými jsme se snažili utéct..., místo abychom jim čelili. Nyní se jim všem prostřednictvím Dvanácti kroků postavíte a v důsledku toho se zrelativizují. . . .

Začala se prožívat obrovská svoboda, která se projevuje schopností sloužit druhým. . . . To se neobejde bez stále hlubšího uvědomování si motivace, která se skrývá v našem nevědomí, protože nevědomá energie je uložena v těle a skrytě ovlivňuje naše chování a rozhodování. Musíme zjistit, co to je, abychom se toho mohli zbavit. . . .

Když si uvědomíme stinnou stránku své osobnosti a to, kolik energie vkládáme do programů na získání bezpečí, moci a náklonnosti, úcty a uznání, uvědomíme si, že nedokážeme řídit svůj vlastní život. Jinými slovy, první krok se stal ještě hlubší zkušeností, než byla ta původní. Jenže teď už nejde o zoufalý stav mysli, ale o sebepoznání, které se rozrostlo o části naší osobnosti, které jsme neznali, protože jsme často stinnou stránku své osobnosti promítali do někoho jiného. Nyní jsme konfrontováni s tím, kým ve skutečnosti jsme, se všemi svými zlomy a slabostmi.

Učitel ČAK James Finley poeticky popisuje setkání s Bohem, které podporuje naše uzdravení ze závislosti:

Mohu se připojit k Bohu a poznat, kým Bůh ví, že jsem? Mohu se připojit k Bohu v tom, že vidím, kým mě Bůh vidí být ... . ? To je spása.

Abych to mohl udělat, musím se vzdát svého současného způsobu vidění věcí a zjišťuji, že to nedokážu. Bojíme se ztratit kontrolu nad životem, o kterém si myslíme, že ho žijeme, a jsme závislí na tom, co nás svazuje. "Z hlubin k tobě volám, Pane!" To je to, co se nám stalo. [Žalm 130,1] To je volání o záchranu. . . . Je to možné, abych svůj život svěřil do tvých rukou?

Tajemství kříže je pak tímto tajemstvím osvobození od této hluboké závislosti na iluzi nakonec izolovaného já, které si musí poradit samo. Uvědomit si, že jsem v přítomnosti lásky, která nás miluje a bere nás k sobě. Prostřednictvím tohoto vnitřního procesu učednictví, nebo jak to nazvat, můžeme dojít k... pravému vystřízlivění, k Božímu pokoji, který přesahuje chápání.

In a dialogue about spirituality and the Twelve Steps, Father Thomas Keating (1923–2018) identifies the role of emotional sobriety in recovery:

Emotional sobriety is the same as detachment from our own ideas of happiness and also from our overdependency on the group to which we feel we belong, along with our cultural conditioning, education, personality traits, and emotional patterns.

In other words, all of these interior tendencies and outside influences added up to a false self based on our traumatic experiences from early life that we were trying to run away from . . . rather than face. Now, through the Twelve Steps, you face them all, and as a result they have been relativized. . . .

An enormous freedom has begun to be experienced, expressed in the ability to serve others. . . . We cannot do this without an ever deepening awareness of the motivation that lurks in our unconscious, since the unconscious energy is stored in the body and secretly influences our behavior and decisions. We have to find out what this is in order to be able to let it go. . . .

As we become aware of the shadow side of our personality and how much energy we put into programs for security, power and affection, esteem and approval, we realize that we cannot manage our own lives. In other words, the first step has become an experience even deeper than the original one. Only now it is not a desperate state of mind, but self-knowledge that has grown to include parts of our personality that we didn’t know because often we had projected the shadow side of our personality onto someone else. Now we are confronted with who we actually are with all our brokenness and our weakness.

CAC teacher James Finley poetically describes the encounter with God that supports our healing from addiction:

Can I join God in knowing who God knows me to be? Can I join God in seeing who God sees me to be . . . ? This is salvation.

In order to do this, I have to let go of my own present way of seeing things, and I discover I can’t. We’re afraid to lose the control that we think that we have over the life that we think that we’re living, and we’re addicted to what binds us. “Out of the depths I cry unto thee, O Lord!” [Psalm 130:1] This is the cry for salvation. . . . Is this possible, that I could place my life over into your hands?

Then the mystery of the cross is this mystery of being liberated from this deep addiction to the illusion of an ultimately isolated self that has to make it on its own. To realize I’m in the presence of the love that loves us and takes us to itself. Through that inner process of discipleship, or whatever we want to call it, we can come to . . . true sobriety, the peace of God that surpasses understanding.