Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. - Matouš 5:8

Episkopální kněz a emeritní učitel CAC Cynthia Bourgeault píše o rozdílu mezi naším moderním chápáním emocí a učením pouštních otců a matek:

V psychologickém klimatu naší doby jsou naše emoce téměř vždy považovány za prakticky totožné s naší osobní autenticitou, a čím volněji plynou, tím více jsme považováni za upřímné a "v kontaktu". Člověka, který tíhne k mentálnímu způsobu fungování, kritizujeme za to, že je "v hlavě"; když převládá cit, prohlašujeme se souhlasem, že takový člověk je "v srdci"

V tradici Moudrosti by se jednalo o závažné zneužití pojmu srdce. Moudrost zdaleka neodhaluje srdce, ale učí, že emoce jsou ve skutečnosti hlavními viníky, kteří ho zatemňují a matou. Skutečným znakem osobní autenticity není to, jak intenzivně dokážeme vyjádřit své pocity, ale jak poctivě se dokážeme podívat na to, odkud přicházejí, a rozpoznat prvky lpění, manipulace a osobních záměrů, které tvoří velkou část toho, co dnes prožíváme jako svůj citový život. . . .

V učení křesťanských pouštních otců a matek byly tyto intenzivní pocity pramenící z osobních problémů známy jako "vášně" a většina pouštního duchovního výcviku se týkala toho, jak se naučit tyto nášlapné miny rozpoznat a zbavit se jich dříve, než způsobí vážné psychické škody. Na rozdíl od našeho současného pojetí, které má tendenci vnímat vášeň jako dobrou věc, která naznačuje, že člověk je plně živý a angažovaný, pouštní tradice vnímala vášeň jako zmenšení bytí. Znamenala spíše upadnutí do pasivity, do stavu, kdy se na nás působí (což vlastně znamená latinské passio), než jasné a vědomé zapojení. Podle jednoho pouštního otce skutečná škoda, kterou vášně způsobují, spočívá v tom, že "místo aby oživovaly srdce, rozdělují naše srdce na dvě části". . . .

Srdce má ve starých posvátných tradicích velmi specifický a možná překvapivý význam. Není sídlem našeho osobního afektivního života - nebo dokonce v konečném důsledku naší osobní identity - ale orgánem pro vnímání božského záměru a krásy. . . .

Najít cestu k tomu, kde leží naše pravé srdce, je velkou cestou duchovního života. . . . [1]

Bourgeault popisuje kontemplaci a odpoutání se jako cestu zpět k celistvosti srdce:

Stěžejní praxí pro očištění srdce, pro obnovení srdce jako orgánu duchovního vidění, se v křesťanství stává svrchovaně cesta kenoze, odpoutání se. Vidění přijde a je to část, na které musíme v křesťanství ještě pracovat, ale skutečným jádrem citu je ochota nechat jít, obětovat... své osobní drama, nechat jít na této úrovni, abyste mohli začít vidět. [2]

Blessed are the pure of heart; for they shall see God. —Matthew 5:8

Episcopal priest and CAC teacher emerita Cynthia Bourgeault writes of the difference between our modern understanding of emotions and the teachings of the Desert Fathers and Mothers:

In the psychological climate of our own times, our emotions are almost always considered to be virtually identical with our personal authenticity, and the more freely they flow, the more we are seen to be honest and “in touch.” A person who gravitates to a mental mode of operation is criticized for being “in his head”; when feeling dominates, we proclaim with approval that such a person is “in his heart.”

In the Wisdom tradition, this would be a serious misuse of the term heart. Far from revealing the heart, Wisdom teaches that the emotions are in fact the primary culprits that obscure and confuse it. The real mark of personal authenticity is not how intensely we can express our feelings but how honestly we can look at where they’re coming from and spot the elements of clinging, manipulation, and personal agendas that make up so much of what we experience as our emotional life today. . . .

In the teachings of the Christian Desert Fathers and Mothers, these intense feelings arising out of personal issues were known as the “passions,” and most of the Desert spiritual training had to do with learning to spot these land mines and get free of them before they did serious psychic damage. In contrast to our contemporary usage, which tends to see passion as a good thing, indicating that one is fully alive and engaged, the Desert tradition saw passion as a diminishment of being. It meant falling into passivity, into a state of being acted upon (which is what the Latin passio actually means), rather than clear and conscious engagement. Instead of enlivening the heart, according to one Desert Father, the real damage inflicted by the passions is that “they divide our heart into two.” . . .

The heart, in the ancient sacred traditions, has a very specific and perhaps surprising meaning. It is not the seat of our personal affective life—or even, ultimately, of our personal identity—but an organ for the perception of divine purpose and beauty. . . .

Finding the way to where our true heart lies is the great journey of spiritual life. . . . [1]

Bourgeault describes contemplation and letting go as the pathway back to the heart’s wholeness:

The core practice for cleansing the heart, for restoring the heart to its organ of spiritual seeing, becomes supremely, in Christianity, the path of kenosis, of letting go. The seeing will come, and it’s a part we still have to work on in Christianity, but the real heart of emotion is the willingness to let go, to sacrifice . . . your personal drama, the letting go at that level, so that you can begin to see. [2]