Teolog Douglas Christie se na výletě za ptáky v mexickém Baja zamýšlel nad potřebou trpělivosti a zbavení se kontroly, abychom se mohli dívat novým způsobem:

To, co se po nás v tuto chvíli žádá, je trpělivá pozornost; ochota zpomalit, naslouchat a dívat se; ochota opustit svá očekávání, přijmout možnost, že naše úsilí nemusí přinést žádné ovoce - nebo alespoň ne takové, v jaké jsme doufali.

Francouzská filozofka a mystička Simone Weilová (1909-1943) kdysi poznamenala: "Nejcennější dary nezískáváme tím, že je hledáme, ale tím, že na ně čekáme." [1] Tato myšlenka se mi v tuto chvíli vrací s novou silou a významem. Usmívám se při pomyšlení na svou vlastní netrpělivost, na svou relativní neschopnost na cokoli čekat. Přemýšlím, o čem to vlastně je. Proč tolik spoléhám na svou schopnost hledat a najít to, co hledám? . . . Proč je pro mě tak těžké čekat, až se věci samy rozvinou, odhalí? . . .

Myšlenku, že to, po čem nejhlouběji toužíme, se nám nakonec musí zjevit samo, není snadné přijmout. Naznačuje vzdání se kontroly, které většina z nás, máme-li být upřímní, obtížně praktikuje. Je v tom příliš mnoho rizika, příliš mnoho zranitelnosti. Přesto je ochota vzdát se kontroly a otevřít se tajemnému neznámu základem každé velké duchovní tradice. V evangelijní tradici je popisována jako stát se znovu jako dítě nebo se znovu narodit: naučit se vidět novýma očima. [2]

Při pozorování východu slunce v poušti v Novém Mexiku vycítila autorka a vedoucí rekolekcí Paula D'Arcyová výzvu, aby se její představy o Bohu rozšířily:

V hloubi duše cítím, že je toho víc: víc k poznání, víc k prožití, víc skutečnosti než moje pečlivé definice Boha. . . .

Probudit se neznamená zůstat na stejném místě a vidět odtud nové pohledy. Není to ani o tom, že bychom měli osvícené vhledy nebo si uvědomovali nové myšlenky či nápady. Jde o to, že se ocitnu v novém průhledu a podívám se na svůj dosavadní život zcela novýma očima. Jde o to, že se doslova proměním; duch v mém nitru se stane mým zrakem.

Když rudé slunce nyní zakrývá cedrové větve a rostliny juky na kopci na východ ode mě, vezmu pero a začnu si zapisovat otázky, které mě pálí v srdci:

Osměluji se začít znovu a nechat se vést Bohem, ne mou vytouženou představou Boha?

Mám odvahu se ptát, zda vše, čemu věřím, je nejúplnějším poznáním?

Co mě může stát přechod od víry k vidění?

A pokud je něco z toho, co jsem vášnivě považoval za pravdu, jen nepatrným zábleskem něčeho nekonečně většího, co by mě přesvědčilo?

Jak se nebát vidět to, co už jsme? [3]

On a bird watching trip in Baja, Mexico, theologian Douglas Christie reflected on the need for patience and letting go of control so that we can see in a new way:

What is being asked of us in this moment is patient attention; a willingness to slow down, listen, and look; a willingness to let go of our expectations, to accept the possibility that our efforts may not bear any fruit—or at least not in the way we have been hoping that they will.

The French philosopher and mystic Simone Weil (1909–1943) once noted: “We do not obtain the most precious gifts by going in search of them but by waiting for them.” [1] This idea comes back to me in this moment with new force and meaning. I smile to think of my own impatience, my relative incapacity to wait for much of anything. I wonder what this is about. Why do I put so much stock in my ability to seek and find what I am looking for? . . . Why is it so difficult for me to wait for things to unfold, to reveal themselves? . . .  

The idea that what we most deeply desire must ultimately reveal itself to us is not easy to accept. It suggests a relinquishment of control that most of us, if we are being honest, find difficult to practice. There is too much risk, too much vulnerability. Yet the willingness to relinquish control and open ourselves to the mysterious unknown is at the heart of every great spiritual tradition. In the Gospel tradition, it is described as becoming again like a child, or being born anew: learning to see with fresh eyes. [2]

While watching a desert sunrise in New Mexico, author and retreat leader Paula D’Arcy sensed an invitation to let her ideas about God expand:   

I sense, deep within, that there is more: more to know, more to experience, more reality than my careful definitions of God. . . .  

To awaken is not about staying in the same place and seeing, from there, new vistas. Nor is it about having enlightened insights, or realizing new thoughts or ideas. It is to find myself in the new vista, looking back at my former life with an entirely new set of eyes. It is, literally, to be changed; the spirit within becomes my sight.  

As the red sun now covers cedar branches and yucca plants on the hill to my east, I pick up a pen and begin writing down the questions that burn in my heart:  

Do I dare start fresh and let God, not my coveted image of God, lead the way? 

Do I have the courage to ask if all I believe is the fullest knowledge? 

What might it cost to move from belief to sight?  

And if some of what I’ve passionately held to be true is only the smallest glimpse of something infinitely greater, what would convince me?  

How do we become unafraid to see what we already are?  [3]