Během desetiletí vedl Brian McLaren mnoho rozhovorů s věřícími křesťany, kteří jsou také rozčarováni církví a náboženstvím. Po jednom večeru stráveném ve společnosti dvou římskokatolických sester, které zůstaly ve službě církvi přes padesát let, McLaren uvažuje:

"Existuje více než dvě možnosti," pomyslel jsem si. "Nemusím si vybírat mezi tím, zda zůstanu křesťanem poddajně, nebo křesťanství vzdorně opustím. Mohu zůstat vzdorovitě, jako s. Ann a s. Jean [nejde o jejich pravá jména]. Mohu záměrně, vědomě a rozhodně odmítnout odejít... a se stejným záměrem a rozhodností se mohu odmítnout podřídit stávajícímu stavu. Mohu obsadit křesťanství jiným způsobem bytí křesťanem."

Když říkám zůstat odhodlaně, nemyslím tím odhodlaně. S tím souhlasím. Ann a Jean vyzařují takovou jemnost a vnitřní klid, že obvinění z nelaskavosti prostě nepadají. Ne, s pevným, ale laskavým vzdorem budou dál říkat svou pravdu a budou ji zevnitř říkat tak dlouho, dokud budou moci.

McLaren nachází povzbuzení, proč zůstat oddaným křesťanem, v Ježíšově vlastním rozhodnutí zůstat a zápasit se svou židovskou vírou, i když byl odmítnut:

Já už nemohu naivně důvěřovat strukturám křesťanského náboženství, když vidím a vím to, co vidím a vím nyní. Ale místo toho, abych svou náboženskou komunitu odmítl, zůstávám jí paradoxně přítomen, nebagatelizuji její chyby ani ji pro její chyby nenávidím. . . .

Ježíš s touto cenou samozřejmě počítal. Zůstal nahlas. A stojí za povšimnutí, kam ho jeho setrvání vedlo. Ne k vítězství. Ne k úspěchu. Vedlo ho k naprosté porážce a ponížení na kříži.

Byl blázen, když si zachoval víru až do posledního dechu, když svůj pocit opuštěnosti přetavil v modlitbu? Byl blázen, když si myslel, že odkaz proroků, odkaz jeho bratrance Jana a odkaz jeho matky Marie stojí za to, aby zůstal a zachránil tento odkaz před zkažením náboženskými strážci své doby?

Byl blázen, když zůstal v boji s náboženskými společníky své doby a pojmenoval jejich zkaženost a jedovatost pečlivě volenými slovy jako "obílené hroby" a "hejno zmijí" [Matouš 23,27.33]? Bylo by moudřejší, kdyby v tichosti odešel do Indie a stal se hinduistou, nebo kdyby v tichosti odešel do Číny a stal se buddhistou, místo aby zpochybňoval status quo svého vlastního náboženství?

Byl blázen, když si myslel, že ta nepatrná hrstka lidí, která dostala jen nepatrný střípek jeho poselství a viděla jen slabý záblesk toho, co viděl on, ho může přežít a vykonat větší věci, než vykonal on?

Jste ochotni být takovým bláznem? Jsem?

Aspoň dnes, inspirován příkladem s. Jean a s. Ann, jsem.

Over the decades Brian McLaren has had many conversations with faithful Christians who are also disillusioned by church and religion. After one evening spent in the company of two Roman Catholic sisters who have stayed in service to the church for over fifty years, McLaren reflects:

“There are more than two options,” I thought. “I don’t have to choose between staying Christian compliantly or leaving Christianity defiantly. I can stay defiantly, like Sr. Ann and Sr. Jean [not their real names]. I can intentionally, consciously, resolutely refuse to leave . . . and with equal intention and resolution, I can refuse to comply with the status quo. I can occupy Christianity with a different way of being Christian.”

When I say stay defiantly, I don’t mean ungraciously. Srs. Ann and Jean radiate such gentleness and inner calm that accusations of being ungracious simply don’t stick. No, with firm yet gracious defiance, they will keep speaking their truths and will continue doing so from the inside as long as they can.

McLaren finds encouragement to remain a committed Christian in Jesus’ own decision to stay and wrestle with his Jewish faith even as he was rejected:

I can no longer put a naïve trust in the structures of the Christian religion, seeing and knowing what I see and know now. But instead of rejecting my religious community, I remain paradoxically present to it, neither minimizing its faults nor hating it for its faults. . . .

Jesus, of course, counted this cost. He stayed out loud. And it’s worth noting where his staying led him. Not to winning. Not to success. It led him to the utter defeat and humiliation of the cross.

Was he a fool to keep faith through his dying breath, to translate his feeling of forsakenness into a prayer? Was he a fool to think that the legacy of the prophets, the legacy of his cousin John, and the legacy of his mother, Mary, were worth staying for, to save that legacy from corruption by the religious gatekeepers of his day?

Was he a fool to stay in the fray with the religious company men of his day, naming their corruption and toxicity with carefully chosen words like “whitewashed sepulchers” and “brood of vipers” [Matthew 23:27, 33]? Would he have been wiser to leave quietly for India and become Hindu, or to go quietly to China and become Buddhist instead of challenging the status quo of his own religion?

Was he a fool to think that the tiny handful of people who got only a tiny sliver of his message and saw some faint glimmer of what he saw could outlive him and do greater things than he had done?

Are you willing to be that kind of fool? Am I?

Today, at least, inspired by the example of Sr. Jean and Sr. Ann, I am.