Učitel CAC Brian McLaren už dlouho nahlas klade otázky, které si mnozí často kladou jen sami sobě. Ve své nové knize Zůstanu křesťanem?" Brian nastiňuje přesvědčivé důvody, proč křesťanství opustit i proč v něm zůstat. Dnes se s vámi podělíme o jeho kritiku spoluúčasti křesťanství na násilí. Takové vyprávění pravdy se může číst obtížně. Zveme vás k praktikování kontemplativního postoje "udržování napětí protikladů":

Křesťanská víra, odrážející nenásilí svého zakladatele, původně vyrostla jako nenásilné duchovní hnutí protiimperiálních hodnot. Propagovalo lásku, nikoli válku. Její prvotní krédo vyzdvihovalo solidaritu, nikoli útlak a vyloučení [viz Galatským 3,26-28]. . . . První křesťané vyzdvihovali spíše rovnost přátelství než nadřazenost hierarchie (Jan 15,15; 3 Jan 14,15).

Tento závazek k nenásilí se rychle vytratil na počátku čtvrtého století, kdy císař Konstantin prohlásil křesťanství za náboženství říše. To vedlo k přijetí násilí a nadvlády proti nepřátelům říše, ale také vnímaným "nepřátelům" zevnitř:

Co chtělo císařství, to církev zpravidla požehnala. . . . Tento útulný vztah s císařstvím pokračoval ještě dlouho poté, co se římská říše zcela zhroutila. Církev podporovala četné reinkarnace impéria ve francouzských, německých, španělských, portugalských, nizozemských, britských, ruských, německých a amerických imperiálních podnicích. Každé impérium se mohlo spolehnout na to, že hlavní křesťanská církev požehná jeho úspěchům, odpustí mu neúspěchy a zpacifikuje a sjednotí jeho masy.

Společnost, která se v minulosti dopouštěla násilí na Židech..., nezní jako bezpečné místo pro nekřesťany. Ale jako kaplan říše nebylo křesťanství nijak zvlášť bezpečným místem ani pro křesťany - alespoň ne pro ty, kteří se rozhodli odlišit od církevních nebo státních autorit. Rozhodnout se odlišit byl ostatně základní význam slova hereze. . . .

Historici se obecně shodují: ačkoli jsou záznamy nespolehlivé a neúplné, v letech 1180-1450 byly církevními soudy stíhány přinejmenším desítky tisíc podezřelých nonkonformistů; mnoho tisíc jich bylo mučeno; více než tisíc jich bylo církevními úřady popraveno. . . . Během sedmdesáti let počínaje rokem 1560 bylo 80 000 žen souzeno jako čarodějnice a 40 000 jich bylo zabito. . . .

Dnes bývá zneužívání křesťanů křesťany spíše emocionální a duchovní než fyzické. Vyhýbání a vydědění (formy vztahového vyhnání), veřejné zostuzení a charakterové vraždění, soukromé ponižování, církevní procesy s nonkonformisty, zařazování na černé listiny a další formy krutosti křesťanů vůči křesťanům však pokračují a stále více traumatizovaných lidí se svými příběhy přichází. . . .

Pro zřejmost: Ježíš nikdy nikoho nemučil, nezabil ani nezničil život, ale to samé se nedá říci o náboženství, které se hlásí k jeho následování.

Vědět to, co nyní vím, kdybych ještě nebyl křesťanem, váhal bych, zda se jím stát, přinejmenším dokud toto náboženství ve všech svých hlavních formách nenabídne nebojácné, pátravé a veřejné morální zúčtování se svými minulými zločiny... ... především proti Židům a také proti svým vlastním nekonformním členům. 

CAC teacher Brian McLaren has long asked questions out loud that many have often asked only to themselves. In his new book Do I Stay Christian?, Brian outlines compelling reasons both to leave and stay within Christianity. Today we share his critique of Christianity’s complicity with violence. Such truth-telling can be difficult to read. We invite you to practice the contemplative stance of “holding the tension of opposites”:

Echoing its founder’s nonviolence, the Christian faith initially grew as a nonviolent spiritual movement of counter-imperial values. It promoted love, not war. Its primal creed elevated solidarity, not oppression and exclusion [see Galatians 3:26–28]. . . . The early Christians elevated the equality of friendship rather than the supremacy of hierarchy (John 15:15; 3 John 14, 15).

This commitment to nonviolence rapidly eroded in the early fourth century when the emperor Constantine declared Christianity the religion of the empire. This led to an acceptance of violence and domination against the empire’s enemies, but also perceived “enemies” from within:

What the empire wanted to do, the church generally blessed. . . . This cozy relationship with empire continued long after the Roman Empire had fully collapsed. The church supported the empire’s many reincarnations in French, German, Spanish, Portuguese, Dutch, British, Russian, German, and American imperial ventures. Each empire could count on the mainstream Christian church to bless its successes, pardon its failures, and pacify and unify its masses.

A community with a history of violence to Jews . . . does not sound like a safe place for non-Christians. But as a chaplain to empire, Christianity was not a particularly safe place for Christians either—at least not those who chose to differ from the authorities of the church or state. Choosing to differ, in fact, was the root meaning of the word heresy. . . .

Historians generally agree: while the records are unreliable and incomplete, at least tens of thousands of suspected nonconformists were prosecuted by church courts between 1180 and 1450; many thousands were tortured; over a thousand were executed by church authorities. . . . In a seventy-year period starting in 1560, 80,000 women were tried as witches and 40,000 were killed. . . .

Today, abuse of Christians by Christians tends to be more emotional and spiritual than physical. But shunning and disowning (forms of relational banishment), public shaming and character assassination, private humiliations, church trials of nonconformists, blacklisting, and other forms of Christian-on-Christian cruelty continue, and more and more traumatized people are coming forward with their stories. . . .

To state the obvious: Jesus never tortured or killed or ruined the life of anyone, but the same cannot be said for the religion that claims to follow him.

Knowing what I now know, if I were not already a Christian, I would hesitate in becoming one, at least until the religion in all its major forms offers a fearless, searching, public moral accounting for its past crimes . . . first, against Jews, and also against its own nonconformist members.