Anglikánský kněz Janet P. Williamsová popisuje obnovený smysl pro význam apofatické spirituality:

Máme tendenci setkávat se s Boží pověstí dříve, než se (vědomě) setkáme s Bohem. O Bohu sbíráme nejrůznější střípky informací, z nichž některé jsou dobré a užitečné, jiné jsou divoce mimo střed a upřímně řečeno škodí nám i druhým. . . .

Máme-li tedy mluvit o Bohu takovém, jaký [Bůh] je, musíme to, co říkáme, co nejčastěji ověřovat podle prubířského kamene naší životní zkušenosti směřující ke svatému setkání. A s vědomím toho, že jak naše individuální zkušenosti, tak výpovědi o společné zkušenosti církve mohou být pokřiveny předsudky, stereotypy a idiosynkraziemi, musíme to, co říkáme a slyšíme, vždy brát s jistou provizorností. Ačkoli to mnohé lidi znepokojuje, není to v rozporu s vírou. . . . Jak se často říká, protikladem víry není pochybnost, ale jistota [zvýraznění doplněno].

Z mnoha směrů, z Bible, z filosofie i z praktické zkušenosti církve s modlitbou, jak ji chápali po staletí a jak ji do podoby přetvářeli teologové, vyplývá shoda: Bůh, který se k nám obrací v lásce a milosrdenství skrze život Ježíše Krista a vnuknutí Ducha svatého, který se s námi setkává v bohoslužbě, svátosti a modlitbě a v okamžicích milosti v přirozeném světě a v lidských vztazích, je zároveň daleko mimo náš dosah. Slova, která používáme k popisu Boha, jsou spíše gesty, která mají nasměrovat naši pozornost správným směrem, než vědeckým popisem nebo slovníkovou definicí. . . .

V Bibli na to poukazují poslední kapitoly knihy Jób s otázkami, které nás rozřezávají na kousky:

"Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?"

Řekni mi to, máš-li rozum

Kdo určil její rozměry - jistě víš!

Nebo kdo na něj natáhl čáru?"

Na čem byly potopeny její základy,

Nebo kdo položil její základní kámen,

když jitřní hvězdy společně zpívaly

A všechny [děti] Boží jásaly radostí?" (38,4-7). . . .

Williams nás povzbuzuje, abychom důvěřovali, že Bůh nám vychází vstříc, když si uvědomíme omezenost našeho poznání Boha:

Víme také, že naše slova a představy bývají vratké a nespolehlivé, když je namíříme na Boha. . . .

Co kdybychom právě v okamžiku, kdy se slova rozkolísají, kdy nám začnou prokluzovat mezi prsty, zjistili, že jsme schopni nerušeně nahlédnout do svaté pravdy? Co když právě v okamžiku, kdy souhlasíme s tím, že odložíme stranou to, co jsme o Bohu slyšeli, jsme nejlépe vybaveni k tomu, abychom jasně viděli charakter Boha, s nímž se setkáváme? Co kdyby se ukázalo, že toto odložení je... to nejdůležitější, co musíme udělat?

Anglican priest Janet P. Williams describes a renewed sense of the importance of apophatic spirituality:  

We tend to encounter God’s reputation before we (knowingly) encounter God. We gather all sorts of bits and pieces of information about God, some of it good and useful, some of it wildly off-centre and frankly harmful to us and others. . . .

If we are to speak of God as [God] is, then, we need to check what we say as often as possible against the touchstone of our experience of living towards holy encounter. And acknowledging that both our individual experiences and accounts of the common experience of the Church can be bent out of shape by prejudice, stereotype and idiosyncrasy, we need always to hold what we say and hear with a certain provisionality. Though this worries many people, there is no contradiction between this and faith. . . . As is often said, the opposite of faith is not doubt but certainty [emphasis added].

From many directions, from the Bible and from philosophy and from the Church’s practical experience of prayer as understood down the ages and wrangled into shape by theologians, there is agreement: God, who reaches out to us in love and mercy, through the life of Jesus Christ and the inspiration of the Holy Spirit, who meets us in worship and sacrament and prayer and in moments of grace in the natural world and in human relationships, is at the same time far beyond our reach. The words we use to describe God are more like gestures to point our attention in the right direction than they are like a scientific description or dictionary definition. . . .

In the Bible, this is the point made in the last chapters of the book of Job, with their cut-us-down-to-size questions:

‘Where were you when I laid the foundation of the earth?

Tell me, if you have understanding.

Who determined its measurements—surely you know!

Or who stretched the line upon it?

On what were its bases sunk,

Or who laid its cornerstone,

when the morning stars sang together

And all the [children] of God shouted for joy?’ (38:4–7). . . .

Williams encourages us to trust that God meets us when we acknowledge the limitations of our knowledge of God:

We know too that our words and ideas tend to become wobbly and unreliable when we point them at the divine. . . .

What if it was exactly at the point at which the words go wobbly, at which they start to slip through our fingers, that we might find ourselves able to take an unobstructed glimpse into holy truth? What if it was exactly at the point at which we consent to set aside what we’ve heard about God that we are best equipped to see clearly the character of the God we encounter? What if the setting-aside turned out to be . . . the single most important thing we need to do?